11.5.2015 vznikl na naší planetě zemi jedenáctý energetický bod, kde došlo k trvalému propojení mezi samotným vesmírem a vnitřní zemí.
Toto místo se nachází v Antarktidě na ostrově Rosse a je jim:
Kaple Marie Sněžné
Kaple Marie Sněžné, je non-denominační křesťanský kostel a nachází se u Spojených států stanice McMurdo na ostrově Rosse v Antarktidě. Kaple je druhý nejjižnější náboženská budova na světě a má pravidelné katolické a protestantské služby. Během Austral léta, je kaple osazená rotačními kaplany. US Air National Guard dodává protestantské kaplany a arcidiecéze Wellingtona dodává katolické kněze. Kaple je také hostitel pro služby a setkání pro jiné náboženských skupin, jako Svatých posledních dnů, bahaistů a buddhismu a non-náboženské skupiny, jako jsou Anonymní alkoholici. Tato setkání jsou závislá na laickém vedení, že jsou kontaktní body a zprostředkovatelů. Samotná budova může pojmout až 63 věřících. Původní kaple Sněžné, která vyhořela v roce 1978, byla nahrazena novou dočasnou kapli. Tato provizorní stavba, byla následně nahrazena současnou kaplí.
Rossův ostrov
Rossův ostrov (anglicky Ross Island) je ostrov tvořený třemi sopkami u pobřeží Viktoriiny země v Rossově moři u Rossovy ledové bariéry v Antarktidě. Díky sopce Mt. Erebus s nadmořskou výškou 3 794 metrů je šestým nejvyšším ostrovem na světě.
Oblast je součástí nárokovaného území Nového Zélandu - Rossovy dependence, které ale není mezinárodně uznáváno.
Rozloha ostrova je 2 460 km², z toho jen malá část není pokryta ledem a sněhem. Sir James Clark Ross objevil ostrov v roce 1841, později byl pojmenován na jeho počest Robertem F. Scottem. Ostrov tvoří „spící“ sopka Mount Terror (3 230 m, poslední erupce 1959), nejjižněji ležící činná sopka světa Erebus (3 794 m) a menší Mount Bird. Vyšší dva vrcholy nesou jméno lodí Rossovy výpravy HMS Erebus a HMS Terror.
Rossův ostrov sloužil mnohokrát jako základna pro expedice do Antarktidy. Byl a je totiž nejjižněji položeným ostrovem dosažitelným po moři. Budovy postavené Scottovou a Shackletonovou výpravou jsou dodnes chráněny jako historická sídla.
V současnosti je na jihu Rossova ostrova novozélandská Scottova základna, a největší americká základna v Antarktidě, polární stanice McMurdo. Greenpeace tu mělo svou základnu World Park Base v období let 1987 až 1992.
Antarktida
Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je čtvrtý největší kontinent. Zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země.
Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech.
Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejich požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě zmraženy.
Podnebí
Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Na drtivé většině Antarktidy je ledové podnebí, které je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, kde spadne pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem.
Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července1983 naměřena absolutně nejnižší teplota na zeměkouli –89,2°C. Nejvyšší teplota na Antarktidě byla naměřená na dvou místech, na argentinské polární stanici Esperanza a ve výzkumné stanici Vanda a to +14,6 °C. Teploty ve vnitrozemí se v zimě (červenec) pohybují průměrně od –40 °C do –70 °C, extrémy dosahují i –90 °C, v létě (leden) kolísají mezi –10 °C a –40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější.
Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje.
Hospodářství
Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využití těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa.
Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě.
Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128 081 tun v roce 2006) a turistika (36 460 návštěvníků na lodích v roce 2007).[1] Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety.
Doprava
Doprava v Antarktidě je vzhledem k extrémním podmínkám velmi náročná. První průzkumníci byli odkázáni především na lidskou, případně zvířecí sílu. V současnosti se díky moderním technologiím uplatňuje i mechanizovaná přeprava osob a nákladů. Dopravní prostředky musí odolávat silným mrazům a větru i všudypřítomnému ledu. Navíc je nutné dbát také na minimalizaci ekologických dopadů v relativně nenarušeném antarktickém ekosystému.
V pozemní dopravě se kromě lidských nohou uplatňují lyže a sněžnice, ale také různá speciálně upravená vozidla (častopásová). V minulosti se hojně využívalo saní tažených psím spřežením. Polární stanici Amundsen-Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá „dálnice“ McMurdo–South Pole, sjízdná pásovými vozidly.
Jediný námořní přístav na Antarktidě je u polární stanice McMurdo. V jiných místech musí lodě zakotvit dál od pobřeží a zásoby nebo cestující se do cíle přepravují malými čluny nebo vrtulníkem. Během letních měsíců (leden–březen) navštěvuje antarktické pobřeží (zejména Antarktický poloostrov) kromě vědeckých expedicí také množství soukromých jachet a turistických lodí. Většinou je jejich výchozím přístavem Ushuaia v Argentině.
K letecké dopravě se používají letouny nebo vrtulníky. Na Antarktidě se nachází 25 letištních ploch a 53 heliportů.[1]
Historicky první pravidelnou leteckou linku na Antarktidu začala provozovat americká společnost. Byla určena jen pro vědce a výzkumníky. Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinsona, který podnikl let na tento kontinent jako první, a to v roce 1928.[2]
