15.3.2015 vznikl na naší planetě zemi čtvrtý energetický bod, kde došlo k trvalému propojení mezi samotným Vesmírem a vnitřní Zemí.
Toto místo se nachází v Rusku v Petrohradě a je jim:
Katedrála Panny Marie Kazaňské (Petrohrad)
Ruský car Pavel I po spojení pravoslaví s katolickou církví si přál v hlavním městě postavit chrám, který by tuto jednotu reprezentoval. Proto nám katedrála připomíná i se svou kolonádou Baziliku svatého Petra v Římě. Katedrála je vybudována na Něvském prospektu v klasicistním architektonickém stylu. Začala se budovat v roce 1801 za vlády cara Alexandra I a jejím hlavním architektem byl Andrej Voronichin. Stavba byla dokončena v roce 1811. Stala se i symbolem vítězství ruské armády nad Napoleonovou armádou a v interiéru se nachází mohyla slavného ruského vojevůdce Kutuzova. Před chrámem jsou umístěny i sochy velkých ruských vojevůdců. První patří M. I. Kutuzovovi a druhá Barclay de Tollymu. Jejich autorem je Boris Orlovský. V interiéru se nachází vzácná ikona Matky Boží Kazaňské, která se do Petrohradu dostala z Moskvy v roce 1712 a do chrámu se dostala v roce 1811. Během komunistické diktatury byl chrám změněn na Muzeum dějin ateismu
25. května 1991 se v ní opět konala první pravoslavná bohoslužba a později byl vrácen Ruské pravoslavné církví. Od 31. prosince 2000 získal chrám status katedrálního chrámu Petrohradské eparchie.
Něco o Petrohradu samotném
Petrohrad (oficiálně Sakt – Petěrburg ) dříve Leningrad a Petrograd, je s téměř 5 000 000 obyvatel druhé největší město Ruska a z měst nad milión obyvatel je nejsevernější na světě. Leží v severozápadní části Ruska při ústí řeky Něvy do Finského zálivu, který je součástí Baltského moře.
Petrohrad, založený roku 1703 PetremVelikým, byl v letech 1712 - 1917 hlavním městem Ruského impéria. Dodnes je kulturním střediskem celého Ruska s mnoha památkami Světového dědictví UNESCO a také jedním z nejdůležitějších ruských přístavů. Je sídlem Leningradské oblasti a Severozápadního federálního okruhu, samo je (vedle Moskvy)Federálním městem.
Historie.
Město bylo založeno 27 května 1703 Petrem Velikým, během Severní Války a to na Zaječím ostrově, kde položil základy Petropavlovské pevnosti.
Město vybudoval na močálech, které nechal ruský imperátor za cenu mnoha životů dělníků vysušit a vybudovat zde nové sídelní město. V roce 1712 se stalo hlavním městem Ruského carství, poté Ruského impéria a toto postavení si udrželo, kromě let 1728 až 1732, až do vzniku Sovětského svazu začátkem 20 století.
V roce 1716 byl jmenován Petrem Velikým jako hlavní architekt města francouzský architekt Jean-Baptiste Alexandre Le Blond. Na vzhledu města se také zapsal švýcarsko-italský architekt Domenico Trezzini, který dal vzniknout tzv. „Petrovskému baroku“ a italský architekt Bartolomeo Rastrelli. Tehdy vznikly stavby jako Chrám svatého Petra a Pavla, Palác Menšikov, Kunstkamera či Dvenadcať Kollegij, které se staly prominentní v architektuře centra.
Roku 1724 zde bylo založeno sídlo Akademie věd. Petrohradradské university a Akademického gymnázia. V 60. letech 18. století vystřídala baroko architektura neoklasicistní. Za vlády Kateřiny Veliké (1760s-1780) byly břehy Něvy lemovány žulovými náspy. První trvalý most přes Něvu, Blagoveščenský most, byl otevřený roku 1850. Před tím byly povoleny jen pontonové mosty.
Na památku ruského vítězství nad Napoleonem (1812) byl postavený Alexandrův sloup a Narvská brána. Ve 40. letech 19. století klasicistní architektura ustupuje romantismu. Petrohrad po průmyslové revoluci překonal Moskvu v populaci i průmyslovém růstu a vyvinul se v jedno z největších průmyslových měst v Evropě, s velkou námořní základnou, říčním a námořním přístavem.
V září a říjnu 1917 obsadila německá vojska západoestonské souostroví a napadla Petrohrad bombardováním a krátkou invazí.
7 listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil) zde začal výstřelem z Křižníku Aurora ozbrojený převrat – Říjnové revoluce, která zásadně změnila dějiny nejen Ruska, ale i celého světa 20 století. Loď byla dříve nasazena v rusko japonské válce, v první světové válce operovala v Baltském moři, poté sloužila jako výcviková loď, během druhé světové války byla poškozena bombardováním a potopená, po válce byla v letech 1945 - 1947 opravená a od roku 1957 slouží jako petrohradské muzeum.
Bolševici vedení Leninem, zaútočili na Zimní palác v události poté známé jako Říjnová revoluce, což vedlo ke konci ruské prozatímní vlády, která řídila Rusko po odstoupení cara Mikuláše II 12. března 1918, přenesli Sověti vládu do Moskvy. V říjnu 1919 se generál Nikolaj Judenič pokusil s Bílou armádoudobýt město, ale Lev Trockij mobilizoval rudoarmějce a donutil ho k ústupu.
Od září 1941 až do ledna 1944 bylo město v obležení němoeckými vojsky. Tehdy v městě zemřelo na hladomor více než jeden milion civilistů. Obležení města bylo jedním z nejdelších a nejvíce smrtelných obležení velkoměsta v novodobé historii.
Během tzv. Leningradské aféry (1949–1952) bylo ve Stalinem inscenovaném procesu popraveno celé vedení města, včetně tehdejšího majora, Pjotra Sergejeviče Popkova. 23 tehdejších vůdců bylo odsouzeno k trestu smrti a dalších 181 do vězení nebo exilu.
Metro se zde otevřelo v roce 1955 s prvními osmi stanicemi, zdobenými mramorem a bronzem. Dnes jej tvoří pět linek. V roce 1995 došlo k zatopení tunelu uprostřed linky Kirovsko - Vyborgaska, ta byla poté rozdělena do dvou samostatných segmentů na příštích devět let.
V šedesátých letech 20. století bylo ve městě obnoveno a otevřeno pro veřejnost muzeum Ilji Repina.
V roce 1991 se město po referendu navrátilo k jeho původnímu názvu, k původním názvům se také vrátilo 39 ulic, šest mostů, tři stanice metra a šest parků.
Od roku 2003 stojí ve městě v životní velikosti socha Švejka, postavy z literárního díla Jaroslava Haška nazvaného Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
V Kateřinském paláci se od roku 2003 nachází věrná kopie Jantarovy komnaty. Jantarová komnata se zde nacházela po téměř dvě stě let od roku 1716, ztratila se během druhé světové války.
