Začít se musí od základu.

Někdy mám pocit, že čas v této fyzické realitě plyne rychleji než bych si přál. Nějaký čas jsem se zde neozval a nebylo to způsobeno ničím jiným, než právě tím, že onen čas, kterého jakoby máme všichni stejně, plynul nějak rychleji a na vše nezbyl čas.

I já se musel na několik posledních týdnů rozhodnout co upřednostním, čemu ten svůj čas dám a čemu se budu věnovat. Upřednostnil jsem tohle místo na kterém se nacházím a které mne plně v dané chvíli potřebovalo, stejně jako všichni ti kolem, které miluji.

To že jsem zde pár týdnů nic nenapsal, neznamená, že jsem nepracoval, nebo zde nebyl. Jen jsem opravdu na krátký čas upřednostnil jiné pro mne důležité věci. Přesto vše jsme zde „museli“ a byli s Radkou stále, protože si nemůžeme dovolit neprovádět s přesnou pravidelností služby, ke kterým jsme se zavázali. Nemůžeme jako mnozí sedět u ohýnků, nebo koukat na televizi, protože máme „závazky“ a ty si plně plníme.

Někteří se ptáte, zda se něco nestalo, že se neobjevil zde žádný článek a mne toto z jistého pohledu samozřejmě těší a děkuji za vaši starost.

Doufám, že toto malé a krátké povídání je všem těm co se ptají dostatečnou odpovědí, že je vše v pořádku, jen se nějak nedostával čas, kterého máme jakoby všichni stejně a popravdě to není o času to bych si protiřečil, protože toho máme skutečně v této realitě všichni stejně takže jsem opravdu upřednostnil na krátký čas věci jiné.

Už však i mi samotnému písmenka zde chyběla, protože mám potřebu a chci se o mnohé zde podělit a pokud to někoho obohatí, nebo pomůže pozastavit se na malou chvíli v tomto chaotickém a uspěchaném životě pak jsem potěšen, že jsou zde i tací, kteří ví.

Potřebovali jsme si pročistit hlavu a tak jsme dnes na malou chvíli vypadli na houby do lesa. Brali jsme to spíše jako relax, přesto jsem byl rád, že jsme nějaké našli. Byl to hezky strávený čas a jsem rád, že jsme si ten čas na toto vyčlenili.

V lese jsme potkali i jiné „houbaře“ a jeden z nich Radce říká „ je to bída co, nerostou“.

Pak šel dále Radka jej pozorovala a on tím lesem šel rovně nesklonil se nezašel kousek doprava ani doleva. Dokonce se snad na zem ani nepodíval jen šel. Šel a čekal, že mu snad ty houby samy naskáčou do cesty a nebo přímo do košíku.

Ne jinak je to s námi.

Myslíme si – chtěli bychom, aby se nám naše životy změnili, chtěli bychom vnímat a vidět energie, mít jiné prožitky a všemu kolem sebe rozumět. Být jednoduše řečeno vysoce „duchovní“. To bychom chtěli a přesto se chováme jako ten houbař. Jdeme a myslíme si, že se to stane samo, že se něco změní bez toho, aniž bychom sami pro to něco udělali. Ne, nezmění se nic a přitom vše je v nás.

Nacházíme se v divné době, kdy si myslíme, že si vše koupíme za peníze a dokonce jsme o tom bytostně přesvědčeni. Jsme schopni utrácet za semináře různého druhu, navštěvovat kdejaký kurz a podobně. Jsme schopni zaplatit penězi, možná se i sami účastnit, ale to je tak vše. Pak čekáme jako ten houbař - nehoubař v tom lese, že se samo něco změní a věci budou jinak.

Ony však jinak nebudou pokud my sami se plně nezapojíme a vše kolem sebe tomu co chceme nepodřídíme. A není mnoho těch, co toto udělají. Ne proto, že by každý nemohl, protože každý, naprosto každý může, bohužel jen zlomek procenta to udělá a ti pak prochází změnou. Tou změnou, po které mnozí touží a hledají chyby všude a ukazují dekrety a diplomy čeho všeho se jen neúčastnili a přesto se nezměnilo nic. Zůstali a zůstanou prázdní, protože nepochopili.

A opět přirovnání houbaře, tentokráte „pana houbaře“ ne toho co si na něj hraje a má načteno a zná všechny houby, ale nenajde nic.

V lese potkáte dědu, který má plný košík nádherných hub, ve stejném lese potkáte záhy jiného, kdo má půl košíku všelijakých hub od krásných přes červivé a podřadné. Potkáte ale také toho, kdo má košík prázdný a říká ony nerostou.

Ony rostou, jen ten děda strávil v tom lese tisíce hodin za svůj život, prochodil všechny lesy kolem a zná všechny zákoutí. Ví, jak se v něm chovat, jak mu naslouchat, kde a jak se dívat. Všímá si každého upozornění, které mu do cesty přichází a vše zná z praxe. Ten, co nemá ani jednu houbu v košíku zná všechny ty houby z knížek, ale není mu to nic platné protože neví, jak se má chovat a myslí si, že si vše přečetl, tak přece najde. Ne, nenajde nic, protože  pro to nic neudělal.

A proč toto přirovnání s houbaři. Jen pro zamyšlení jak se chováme v tom našem fyzickém životě ovládaném mocí a penězi, kdy nenasloucháme tomu, co k nám přichází a očekáváme zázraky. Ty se ale nekonají a konat nebudou, pokud my sami se plně nezapojíme. Nikdo za nás nemůže udělat nic co je součástí našeho života, co se máme my sami naučit a čím my sami máme projít.

Je to jako dům. Nemůžeme stavět střechu, pokud jsme nepostavili základy. Nemůžeme postavit ani patro pokud nemáme základy. A pokud nemáme střechu nemůžeme bydlet, nebo na nás bude pršet. A dům, který bude mít špatné základy se dříve či později zboří a nezbývá než postavit nakonec nový na pevných a dobrých základech.

A možná se vám to vše nyní bude zdát zmatené, co že to píšu, o čem to je a co tím vším chci říci. Zmatené to však bude nakonec jen pro ty, co mají jen načteno a nebo navštívili všechny možné kurzy a nic se v jejich životě nezměnilo. A také se nikdy nic nezmění, protože chtějí hned tu střechu, nechtějí pracně kopat prvně základy a pak stavět patro a podobně. Nechtějí to, protože to bolí, je to pracné a zdlouhavé. Chtějí hned tu střechu a hned bydlet tak, aby na ně nepršelo, ale to zkrátka nejde.

Obracíte se na mne mnohdy se svými požadavky v domnění, že já umím zázraky a že vám změním váš život, ale to nemohu a také neumím.

To, co umím, vám nabízím ve svých službách pro vás a jsem rád pokud se na mne někdo, kdokoliv obrátí o kteroukoliv z nabízených služeb, ale život jako takový si nakonec musíte změnit a změníte jen sami svým vlastní přičiněním.

Před pár měsíci jsem zde přišel s mimořádnou nabídkou a cílem bylo představit vám dvacet příběhů a jak to dopadlo si sami můžete nakonec přečíst. Každý jednotlivý příběh je velmi zajímavý a z každého si můžeme něco sami pro sebe vzít. V příbězích najdete ty, co prošli jen 30 denním pročištěním se Shambhalou stejně jako ty, co ani tento jeden měsíc neprošli. Zhruba polovina prošla napojením na modrobílý plamen Květu života a najdete mezi nimi i dva příběhy, kdy se účastníci po té již ani neozvali. Jak a proč to nevím, každého z nich jsem kontaktoval i emailem a přesto neodepsali. Je to jejich postoj k sobě a k životu a mne na tom nemrzí nic, protože toto vše jen ukazuje obraz naší společnosti a to v čem a jak se můžeme a máme změnit.

Nakonec bylo jen pár z dvaceti účastníků, kteří šli dále a došli až do bodu kdy jsem se stal prostředníkem u zasvěcování do Shambhaly. Ani tyto bytosti však nemají nic vyhráno a nic nemají jisté, protože to, jakým směrem se dále bude ubírat jejich život, je a vždy bylo jen v jejich rukách. Ať už jsem pro kohokoliv z nich udělal cokoliv, vždy jsem zde byl jen jako prostředník.

Jsem rád a jsem vděčný za to, že něco podobného zde vzniklo a já toho mohl být s Radkou součástí.

Dnes nabízím těm účastníkům co zbyli, vydrželi a došli až do bodu zasvěcení do Shambhaly možnost projít jednorázovým pročistěním, které je vždy pro každého vhodné a na závěr tohoto pročistění jim zprostředkuji, aby mohli pocítit proud bílé tekuté krystalické energie. Věřím tomu, nepochybuji, že někteří  z účastníků toto vše pocítí sami na sobě a budou nás o prožitcích informovat alespoň v pár větách.

V dané chvíli se s vámi zde v této podobě loučím a přeji všem, aby se stali obrazně těmi houbaři, jakým je onen starý děda s plným košíkem hub, aby každý začal stavět ne od střechy, ale od základů. Věřte tomu, že je potřeba zbořit mnoho z toho co jsme „postavili“ a začít od znova, protože jen stavba, která stojí na pevných základech má trvání.

S Láskou a v Lásce Kája

Povídání o bílé tekuté krystalické energií si můžete přečíst zde.