Karma část II

Nyní přecházíme k další zákonitosti Karmy – každá síla působí ve své oblasti.

Jestliže člověk zaseje semena do země, může sklidit úrodu pouze na zemi. Může zasít obilí s jiným úmyslem, např. s myšlenkou získat prostředky pro uskutečnění něčeho zlého. Ale ze zasetého semene vyroste stejné žito, jako kdyby sel s myšlenkou nakrmit hladové. Motiv je výraz rozumových, duševních nebo duchovních sil a jeho následky se mohou projevit pouze v oblasti mysli, vášní nebo ducha, což záleží na tom, odkud motiv pochází. Až když se myšlenka nebo cit rozhodne k činu, tento se pouze obrazí v pozemské sféře, naprosto nezávisle na motivu. Jestliže člověk postaví školu nebo nemocnici pro chudé a bude-li při tom jeho pohnutkou ctižádostivost, touha po pochvale nebo odměně, získají chudí totéž, jako kdyby pohnutka byla sebe ušlechtilejší. Ale pro opravdovou podstatu člověka, pro nesmrtelnou duši, je rozdíl nesmírně důležitý: v prvním případě, byla-li pohnutka sobecká, projeví se její plody pouze ve fyzickém prostředí, jeho duše při tom zůstane nedotčená. Byla-li pohnutkou nezištná snaha o dobro, šlechtí tento motiv duši a zanechá v ní nové zrnko nesmrtelnosti. Neboť dobrá hnutí duše vytvářejí setbu, jejíž úroda se sklízí na věčnosti. Dobré, špatné nebo smíšené motivy skutků se odrážejí na rozumu, srdci a vůli člověka. Avšak následky samotného činu, jestliže vyvolal v okolí blahobyt nebo radost, budou stejně příznivé pro jeho strůjce, ať byly pohnutky jakékoli.

Zákony Karmy si vedou přísné účty a za vše co člověk udělal, platí do posledního haléře. Největší sobec se narodí do příznivých podmínek, jestliže v minulosti napomáhal blahobytu okolí. Bude-li v těchto podmínkách spokojený a šťastný nebo smutný a nespokojený, to bude záviset na jiném karmickém účtu, který dělá bilanci jen motivů – tedy těch dobrých nebo špatných vlastností, které vytvářel ve skrytých koutech své duše. Může se stát, že člověk s nádhernou duší se narodí do nejnepříznivějších vnějších podmínek, jestliže v minulosti způsobil svými nerozumnými činy svému okolí nouzi. Avšak jestliže jeho pohnutky byly při tom čisté a nezištné, vtiskly mu vlastnosti, které mu pomohou tuto nouzi trpělivě a lehce zvládnout.

Zákon, podle kterého se každý druh projevující se energie odráží právě v té oblasti, ze které pochází, má pro rozvoj duše obrovský význam. Neboť fyzická energie, tj. skutky člověka, které mu přináší pozemské blaho nebo utrpení, podle toho, do jaké míry měly ten či onen vliv na ostatní, se těmito důsledky naprosto splatí. Nemají tu tvůrčí sílu, která shromažďuje poklady pro jeho nesmrtelnou duši. Bezvýznamný motiv zůstane pro duši bez následků, špatný motiv pozdrží její vývoj, dobrý ji navždy obohatí. Vysoký motiv, mající na mysli pouze vůli Boha, který pro sebe ničeho nežádá, vede člověka ke svobodě a dokonalosti. Čím výše je zdroj, ze kterého pochází vnitřní činnost, tím trvalejší a mohutnější budou jeho následky.

Když stojí svědomí člověka, který zná zákon Karmy, před střetnutím různých povinností a není mu jasné, jak má postupovat, probere si v klidu všechny své motivy, očistí své srdce ode všeho sobeckého a vybere si nejvíce nezištný motiv. Jestliže se jednou rozhodl, postupuje bez váhání a beze strachu, s vědomím, že i když bude postupovat nesprávně, důležitá je pouze pohnutka. Následky možné chyby přestojí ochotně a trpělivě, jako poučení, které se z jeho duše nikdy nevymaže.

Hindské učení rozlišuje 3 druhy lidské karmy: Karmu zralou, skrytou a karmu rodící se.

Zralá Karma. Je už připravena ke sklizni, a proto je nevyhnutelná. Svoboda výběru je v minulosti – výběr byl udělán. V současnosti zbývá pouze splatit svůj dluh. Příčiny, které se nepřetržitě rodí díky našim myšlenkám, touhám a skutkům, bývají často tak protichůdné, že nemohou existovat zároveň. Mohou být také karmické závazky k určité národnosti nebo společenské skupině a mezi tím jiné závazky mohou vyžadovat jiné podmínky inkarnace. Z toho vyplývá, že během jedné a téže inkarnace může člověk splatit pouze část své Karmy. Duchovní síly – nebo jinak zákony vládnoucí lidské Karmě – vybírají z každé individuální Karmy tu část, která může být splacena zároveň a s tímto cílem nasměrují lidskou duši do odpovídající země, rasy, rodiny, společenského prostředí, které tvoří nejpříznivější podmínky pro uskutečnění právě té části Karmy, která je vybraná z celkové bilance. Při tom se zároveň spojují takové podmínky, díky kterým se mohou projevit důsledky karmických příčin, vytvořených člověkem, které neodporují jedna druhé, které se spolu slučují.

Tyto příčiny, jejichž základy člověk položil v předcházejících inkarnacích, určují:

a.      dobu trvání jeho pozemského života

b.      zvláštnosti jeho fyzické skořápky, kabátu, který si obléká duše, její kladné a záporné vlastnosti

c.       výběr příbuzných, přátel, nepřátel a všech, s kým vejde do styku, sousedů, kolegů aj.

d.      společenské podmínky

e.      strukturu nástrojů duše – mozku a nervového systému, určujících hranice, ve kterých se duše pohybuje

f.        souhrn všech vytvořených karmických příčin radostí a utrpení, které mohou být prožity během jedné a téže inkarnace.

Jedním z projevů zralé Karmy jsou skutky, které je možno nazvat nevyhnutelnými. Každý čin je nekonečným výrazem celé řady myšlenek a tužeb. Stejnorodé myšlenky a touhy, které se seskupují běhen nových inkarnací v jeden celek, způsobují duševní stav, který je možno srovnat s nasyceným roztokem v okamžiku krystalizace látky. Jako stačí neznatelná částice látky k tomu, aby vyvolala v nasyceném roztoku krystalizaci, taktéž stačí lehounký vliv zevnitř nebo zvenčí, jedna, třeba poslední myšlenka, aby nakupené stejnorodé myšlenky vykrystalizovaly v čin. Jestliže byly tyto myšlenky zlé a mstivé, objeví se okamžik, kdy se člověk při sebemenším podnětu dopustí zločinu. Nebo naopak, měl-li sklony k vytváření nezištných myšlenek, směřujících k pomoci bližním, přijde doba, kdy tyto myšlenky vykrystalizují v hrdinský čin. Jestliže při tom člověk nestihne svůj čin ani promyslet, sám potom říká: Nechápu, jak jsem to mohl udělat. Z toho vyplývá, že naše skryté myšlenky usměrňují naprosto přesně naši vůli a okamžik jejich naplnění není ničím jiným, nežli otázkou času.

Avšak jestliže se tvůrce myšlenky stačil zamyslet, má ještě možnost výběru: může postavit proti zakořeněné myšlence novou a stálým energetickým opakováním nové myšlenky může postupně nahradit dřívější. Tento jev je klíčem k rozluštění obtížného problému svobody vůle a předurčení. Svobodná vůle člověka mu vytvořila omezení, které nazývá osudem. Omezuje se svými vlastními minulými myšlenkami, nerozumnými ústupky, je spoután svými zapomenutými tužbami, svázán hříchy svých předcházejících dnů. A přesto je svobodný. Vytvořil svou minulost, která drží v okovech jeho přítomnost. Ale aby si člověk zajistil svobodnou budoucnost, může pracovat i uvnitř vězení, které si sám vytvořil. Když silný člověk zjistí, že je svobodný, jeho okovy samy padnou. Pro obyčejného člověka, pro kterého vědomosti nejsou mohutným světlem, nýbrž střídavě planoucí a střídavě uhasínající jiskrou, se osvobození z karmických následků, zvané téžspasení, oddaluje do daleké budoucnosti. Pro něho je především nezbytné vědomí, že nyní trpí pouze proto, že v minulosti zhřešil a že veškeré hranice, které jej svazují, si vytvořil sám. Mezi těmito dvěma póly – svobodnou vůlí a předurčením – probíhají všechna složitá spojení svobody a nutnosti, na kterých stojí veškeré drama lidského osudu.

Mnohokráte se opakující myšlenky a touhy, vytvářené svobodnou vůlí, se stávají zvykem. Zvyky omezují vůli a nakonec se stávají automatickými. Přijde okamžik, kdy svědomí řekne, že zvyk je špatný. Tehdy začne člověk špatný zvyk bourat vytvářením myšlenek opačného charakteru. Po mnoha úsilích je položeno nové řečiště. Nové myšlenky nabývají vrchu a ztracená svoboda je znovu nalezena. Bohužel, téměř vždy jen proto, aby byla vůle spoutána novými okovy. Tímto způsobem naše vlastní myšlenky a touhy postupně vytvářejí vlastnosti našeho mozku a nervové soustavy, které jsou jedním z nejsilnějších omezení svobody naší vůle. Často se opakující myšlenky, které se stávají automatickými, v nás vytvářejí předsudky – osobní i národnostní. Žijeme s nimi, aniž bychom měli podezření, že to jsou stěny, postavené našima vlastníma rukama, zakrývající nám světlé horizonty pravdy.

Další druh zralé Karmy se projevuje v okamžicích náhlé proměny. Nečisté myšlenky a touhy minulosti vytváří kolem skutečného našeho Já, kolem naší nesmrtelné duše, skořápku, která ji drží v zajetí. Toto zajetí může trvat po dobu několika inkarnací. Nesmrtelná duše, která sbírá zkušenosti, se stačila během této doby mnohému naučit a získala vyšší vlastnosti, které mohou zůstat dlouhou dobu uschovány pod tvrdou skořápkou. Je potřeba silného impulsu, někdy je to dobrá kniha, zanícené slovo, výrazný příklad, aby se skořápka rozbila a duše osvobodila.

Skrytá karma. Každá příčina se snaží zapůsobit bezprostředně. Odpor prostředí brání uskutečnění této snahy. Stejný zákon se vztahuje i k příčinám, vytvářeným člověkem. Kdyby naše myšlenky a touhy byly stejnorodé, nebyly ve vnitřním rozporu a neustále se nestřetávaly s odporem prostředí, tak by se projevily jejich následky bezprostředně. Ale naše myšlenky, touhy a skutky si tak silně protiřečí, že pouze některé z jejich důsledků se mohou projevit zároveň. Ostatní budou čekat, až na ně přijde řada. Proto celá staletí hromadíme příčiny, které se nemohou uskutečnit, a stále žijeme pod vlivem dvojího souhrnu Karmy. Jedna se projevuje a druhá čeká, jakoby ve stínu na příležitost, aby se projevila. Z toho vyplývá, že se skrytá Karma může přenášet z jedné inkarnace do druhé a zůstávat dlouho pohřbena, aby ožila a přinesla plody, jakmile se objeví všechny nezbytné podmínky. Z psychologického hlediska je možno považovat skrytou Karmu za sklony, pocházející z minulosti. Na rozdíl od zralé Karmy podléhá skrytá Karma změnám. Naše sklony mohou být posíleny nebo oslabeny, nasměrovány do nového řečiště nebo úplně zničeny – podle vlastností a síly vnitřní práce, která vytváří náš charakter. V boji proti špatným sklonům je úspěch krokem vpřed, protože odpor ke zlému ničí část zlé energie, která je součástí naší Karmy.

Rodící se Karma. Tento druh Karmy je neustále vytvářen našimi myšlenkami, tužbami a činy. Je to setba, jejíž plody budeme sklízet v budoucnosti. Právě tato Karma představuje tvůrčí sílu člověka. Člověk, který vědomě buduje svoji Karmu, je úplným pánem svých myšlenek a nikdy nejedná pod vlivem nálady. Všechny jeho činy odpovídají jeho ideálům a dává přednost nikoli těm činům, které jsou mu příjemné, nýbrž těm, které jsou lepší. Buduje pro věčnost, je si toho vědom a pozorně vybírá svůj materiál. Avšak tato práce, prováděná do všech podrobností v každodenním životě, je dostupná pouze zralé duši a silné vůli. Taková vůle může zničit Karmu, spálit ji v ohni vnitřní bitvy. Zároveň s tím může uvést do chodu i svou skrytou Karmu a během několika málo inkarnací splatit dluh, který by člověka v opačném případě vracel na Zemi ještě nespočetněkrát.

Jakmile dojdeme k poznání zákona Karmy, přestává být tento zákon poutem. Naopak, dává silné duši křídla, na kterých se může vznést do oblasti nekonečné svobody. Ale i pro obyčejného člověka naší doby je znalost zákona Karmy možností pochopit smysl pozemského života. Otevírá nedozírné obzory do budoucna. Nemůže zůstat bez silného vlivu na celý řád lidského života. Je pouze nezbytné, aby to byly skutečné znalosti, protože není nic škodlivějšího, než mlhavé polovědomosti, vedoucí ke zkomoleninám a předsudkům. Na Východě je v hindských písmech zákon Karmy vyložen v úplnosti, ale originály sv. Písma jsou dostupné málokomu. Učení o karmickém zákonu i o reinkarnaci bylo součástí křesťanské nauky prvotní křesťanské církve. Roku 553 byla na koncilu těsnou většinou odhlasována jeho nepravdivost a bylo vyjmuto z nauky.

Vysvětlení zákona Karmy končí slovy: činnost je silnější, než osud. Uděláme-li závěr ze všeho, o čem jsme přemýšleli, co jsme prodělali během dne, bude v součtu naší denní Karmy mnoho špatného i mnoho dobrého. Položíme-li na misky vah naší celkové Karmy jedno i druhé, uvidíme, že část našich špatných projevů je vyrovnána dobrými a pouze zbývající váha, která převáží jednu nebo druhou misku vah v náš prospěch nebo proti nám, se uchová v kronice našeho osudu. Vše ostatní se ukáže jako splacené. Proto má činorodý člověk, který může kdykoli přidat na misku vah něco ve svůj prospěch, mnohem více šancí změnit svou Karmu, než člověk pasivní.

Stávají se případy, kdy se v minulosti nakupilo takové množství špatné Karmy, že veškeré úsilí vyhrabat se z období pohrom se na pohled zdá být bezvýsledné. Avšak je to jen zdání. Každé úsilí směřující k vítězství nad špatnou Karmou, oslabuje sílu jejího odporu. Jako příklad uvedeme finanční neúspěchy. Karma takového člověka vyžaduje chudobu a odříkání. Člověk se namáhá, prací se domáhá příznivých výsledků, ale znovu ztrácí vše, co získal. A opět prahne po svém cíli. Viditelné nezdary mohou pokračovat až do smrti, ale v neviditelné laboratoři, kde se tvoří naše budoucnost, udělalo jeho úsilí své. Oslabilo sílu odporu jeho špatné Karmy, a jestliže v této inkarnaci nezvítězil, zvítězí v příští.

Stejné je to s nedostatky, se kterými bojujeme neúspěšně. Znalosti zákona Karmy vysvětlují, že v tomto boji nemá hlavní význam viditelné vítězství, ale oslabení záporné síly, která pochází z minulosti. Proto není dobré skládat zbraně a tvrdit, že nemohu zvítězit nad svou slabostí. Je potřeba bojovat, protože s každým novým úsilím, namířeným proti špatnému zvyku, se jeho síla zmenšuje a v budoucí inkarnaci bude lehké jej zvládnout. Ani jedno dobré úsilí nepřijde nazmar, každé splácí část karmického dluhu.

Další mylný závěr, který vyvozují lidé, co si špatně osvojili zákon Karmy, je obsažen v myšlence, že není žádoucí pomáhat trpícímu. Jednou je to jeho karma a on sám je vinen. Takový závěr může vést k odměřenosti, necitelnosti a je od základů nesprávný. Je naprosto pravdou, že jsme obklopeni nejrůznějším zlem a útrapami, které jsou přirozeným výsledkem špatné Karmy jiných lidí. Ale to není důvod k tomu, abychom nevyvíjeli proti tomuto zlu odvetné úsilí, abychom negativní energii neměnili v pozitivní. Špatné myšlenky a skutky vytvářejí utrpení, avšak dobré myšlenky a skutky nahrazují strádání štěstím. Vůbec není nutné starat se o naplnění vyšší Spravedlnosti. Ta uskuteční svůj bezchybný soud i bez nás. Pro nás je důležité znát svůj dluh, který předepisuje pomáhat všem, kteří vstupují do sféry našeho vlivu. Jestliže se člověk ocitá na naší cestě a my mu můžeme pomoci, je v této možnosti předložen karmický dluh nikoli jemu, ale nám. On svůj dluh splatí strádáním a my svůj splatíme tím, že mu pomůžeme. Pomáhat trpícím a těm, kdo jsou v nouzi, je nezbytné dokonce i ze sobeckého hlediska. Protože opomineme-li možnost ulehčit strádání, můžeme pro sebe vytvořit Karmu, k jejímuž obsahu přibude nepřítomnost pomoci v naší těžké chvíli, kdy se nám samým nebude dostávat účasti a pomoci druhých. Karma nepřekáží žádnému dobrému činu, její zákony umožňují zlepšení vlastní účasti a zejména zlepšení osudu našich bližních.

Z uvedeného vyplývá otázka: Musí se duše inkarnovat do té doby, dokud nesplní všechny své karmické závazky? Jestliže se nepřestává rodit díky stále vznikajícím myšlenkám a touhám nová Karma, vyplývá z toho nemožnost osvobodit se od nadvlády Karmy? Neztrácí člověk veškerou naději na získání svobody? Podívejme se, z jakých lidských vlastností se skládá tkanivo Karmy. Hlavní pružinou, hlavní povzbuzující silou, která nutí člověka k činnosti, tudíž k vytváření vlastní karmy, je touha. Co je to touha? Je to mohutná síla, která se rozlévá po celém vesmíru a projevuje se ve všech procesech přírody jako přitažlivost částic. Bez ní by nebylo pohybu, tudíž ani rozvoje. Byla by stagnace. Abychom mohli růst, je nezbytné být činorodými, neboť pouze činnost odkryje vše, co je skryto v podstatě věcí.

Východní moudrost uznává veškerý význam touhy, ve které se pro většinu lidí skrývá podněcující důvod k činnosti. Pro tuto většinu znamená zabít touhu totéž, jako úplně se zříci jakékoli činnosti. Když stará moudrost hovoří o okovech, které nás přitahují ke kolu narození, ukazuje na nezbytnost zničit touhy. Jak chápat tento zdánlivý rozpor? Rozpor zaniká, jestliže zvolíme za předmět výzkumu nikoli jednotlivý život, ale celou cestu rozvoje nesmrtelné lidské individuality, která prošla všemi pozemskými zkušenostmi. Při svých závěrech má stará moudrost na mysli veškerou evoluci člověka až do konce. Jasně rozlišuje stáří lidské duše.

Na úsvitu své pozemské existence se člověk pro sebe lačně zmocňuje všeho, čeho se může zmocnit, všeho, co chce jeho živelná touha po životě. Odtud začíná jeho životní poučení, vydal se cestou poznávání dobra a zla. Vstoupil na cestu vykročení, jak nazývá staré hindské učení začátek evoluční cesty člověka. Na této počáteční cestě se člověk ztotožňuje se svou vnější formou, se svým tělem. To je nutné proto, že hrubé, ostré dotyky z vnějšku jsou nezbytné k tomu, aby se probudilo spící vědomí člověka, duchovního novorozeněte, aby se rozhořela jiskra jeho vědomí jasným plamenem. Těsné hranice, které v sobě uzavírají tu část života, kterou pociťujeme jako svou osobnost, jsou nezbytné proto, aby člověk zřetelně pocítil své Já, aby ho oddělil jako střed sebeuvědomění od ostatního vesmíru. Toto omezení života, toto jeho vtěsnání do úzkých hranic naší fyzické osoby je sobectví. Na cestě vykročení je sobectví nezbytné. Vzbuzuje touhu, touha vyvolává činnost a prostřednictvím činnosti člověk roste. Zpočátku touží pouze pro sebe, pak pro svou rodinu, pak pro plemeno, národ, stát. V těchto rozšířených mezích se člověk ještě stále snaží brát od přírody a od ostatních lidí pro sebe co nejvíce. To pokračuje do té doby, dokud se jeho duše nezasytí a nebude už chtít více brát. Cesta vykročení se tím končí. Člověk se začíná ohlížet nazpět a vstupuje na cestu návratu, na které končí jeho touhy brát a vzniká stejně přikazující potřeba dát vše, vrátit nazpět vše, co si vzal od světa, přírody, od lidí. Bez tohoto návratu nemůže být obnovena narušená rovnováha, nemůže se uskutečnit spravedlnost, na které spočívají všechny světy.

Na cestě vykročení člověk vytváří svou Karmu. Lačně bojuje o to či ono, namáhá se, napíná svou vůli, popostrkovaný svou touhou postupuje dopředu. Avšak jen co získá předmět své touhy, vystřídá touhu lhostejnost a rozladěnost, dosažené přestává uspokojovat a člověk se stejně lačně domáhá nových věcí.

Východní moudrost srovnává předměty lidských tužeb s hračkami, které drží matka v rukou s přáním, aby se její dítě naučilo chodit tím, že se bude pohybovat k žádoucí hračce. Toto srovnání vnáší jasné světlo do skutečnosti, že člověka nutí růst nikoli předmět, nýbrž jím vynaložené úsilí. V tomto cvičení rostoucích sil, v tomto rozvoji dovednosti člověka, vzbuzeném napjatým úsilím o ovládnutí vytouženého předmětu a v následujícím rozladění, ve střídajícím se nadšení a nabažení, vzestupu a únavy, tkví celá cesta jeho pozemského rozvoje. Během celé této dlouhé pouti nepřestává člověk toužit, protože pro nepoučeného člověka je v touze skryta příčina aktivity. Toto povzbuzení pozbude účinku teprve tehdy, když se člověk přesvědčí, že vše pomíjivé přináší jen rozladění a že uspokojit jej může jenom věčné. Toto přesvědčení přivádí člověka k vědomí svého božství, které opět vede k vědomí jednoty. Když člověk pozná, že jeho samostatný život, izolovaný od ostatního světa, byl sebeklam, když v jeho rozšířeném vědomí zmizí hranice, které oddělují jeho dílčí život od života celku, tehdy sami od sebe zmizí osobní touhy, což vidíme u lidí, kteří dosáhli dokonalosti, u světců, jejichž touhy jsou nadosobní a zahrnují blaho celého světa.