Karma část III

Evoluční cesta celého lidstva

 je možno ji srovnat se schodištěm, jehož základy jsou ponořeny v temnotě živelné existence, projevující se v sobectví a lačné touze vzít si všechno pro sebe na úkor ostatních. Vršek dosahuje do království prosvětleného rozumu a citu a vítězné duchovnosti, která se projevuje potřebou obětovat a rozdat se pro jiné. Tuto pomalou pouť je možno zkrátit. Podíváme-li se na lidi, kteří se stále ještě zdržují na nejnižších stupních schodiště, získáváme představu o mezích její pomalosti. Když přeneseme svůj pohled na světce, ve kterých se už rozvila všechna krása božské přirozenosti, pochopíme, že je v moci člověka tuto pouť neobyčejně urychlit. V čem tkví nástroj tohoto urychlení? Jinými slovy: v čem je nástroj spasení člověka? Nástrojem spasení člověka je jeho vůle, jeho vědomé úsilí.

Co je to vůle? Dokud je síla nutící člověka být aktivním, vyzývána vnějšími předměty, nazýváme ji touhou. Vůlí nazýváme tutéž sílu, která však vychází z nitra člověka. Takže touha a vůle jsou pouze dva póly jedné a téže síly. Dokud je člověk v moci nižšího pólu, nutí jej k činnosti vnější předměty, je na nich závislý, není svobodný. Jestliže začíná konat vědomě, vybírá si nikoli to, co je nejlákavější, ale to, co je pro jeho cíl nejcennější. Tehdy vystupuje z kruhu závislostí, stává se pánem svých činů a sám začíná tvořit svůj osud.

Dokud má člověk nerozvinutou vůli, do té doby je otrokem předurčení, je odsouzen pohybovat se osudovým způsobem po výslednici své vlastní Karmy. Avšak otroctví člověka končí s rozvojem vědomé vůle. Neboť vůle může přinášet v kteroukoli dobu do rovnice jeho života nové hodnoty. Dokud je vůle usměrňována neprosvětleným rozumem, jsou jejím cílem dočasné jevy. Ale když rozum, pronikající stále hlouběji do podstaty jevů, pozná, že dočasné jevy jsou nám dány pouze jako prostředky k dosažení věčnosti, tehdy vůle, prosvětlená rozumem, povede člověka k uskutečnění pravdy a osvobodí jej. Takže všechna tolik rozlišná řešení obtížného problému o svobodě vůle a o předurčení jsou správná, každé na svém místě. Nevyhnutelný osud drží v otroctví ty, kteří neprojevují vědomou vůli. Relativní svoboda existuje pro toho, kdo rozvinul svoji vůli do určité míry a nakonec úplná svoboda je pro ty, kteří poznali pravdu a rozvinuli svou vůli do dokonalosti. Nyní se začíná rýsovat cesta k vnitřní svobodě, která dělá člověka nezávislým na okovech Karmy. Poznání pravdy je z pohledu východní moudrosti vědomí božství lidské přirozenosti a jednoty celého života, vyjadřujícího život Boha. Vůle boží je vyjádřena v zákoně Karmy. Cílem lidského rozvoje je úplný projev božských vlastností člověka. Ty člověka přivedou ke ztotožnění jeho vůle s vůlí Boha. Když v sobě člověk uskuteční toto sjednocení, přijde čas jeho spasení. Takový je konečný smysl učení všech velikých učitelů lidstva. V poznání pravdy a v rozvoji vůle se skrývá síla, která může osvobodit člověka z nadvlády Karmy.

Karma se dá odčinit jen v těle, na Zemi. Proto je tak důležité, abychom v době mezi vtěleními správně rozeznali své minulé chyby a provinění a přijali silné předsevzetí je v budoucím vtělení napravit, odčinit, vyrovnat. Tato předsevzetí se v nás při vtělení projevují jako tichý hlas svědomí. Splácení dluhů může být dobrovolné, z vlastní vůle, pak je snazší, nebo donucením okolnostmi splatné karmy, jako nemocemi, úrazy a ztrátami všeho druhu. Protože absolutní smrt neexistuje, je člověk připoután k následkům svých činů tak dlouho, dokud láskou, oběťmi a odříkáním vše nevyrovná. Vše, co člověk činí na hmotné úrovni, je důležité. Sám sebe může buď povznést, nebo ponížit. Každý člověk si vytvoří své vlastní určení a může je denně přetvářet. Kdo ze země přichází očištěn, toho boží Světlo ještě více pozvedá k veliké budoucnosti. Ale většina, která přichází, je nedokonalá, poškozená a zůstává dlouho v oblastech stínu. Obrovská láska žen je jednou z nejctihodnějších sil božího Tvoření. Ženy svou mateřskou láskou mají blíže k postoji pomoci.

Znalost nezvratnosti zákonů vládnoucích vesmíru vyvolává potřebu sjednotit s těmito zákony naši vlastní činnost. Jinými slovy: sjednotit naši činnost s Boží vůlí. Společně s tím vzniká vědomí, že činnost je nezbytná, avšak činnost, směřující nikoli k rozdělení, nýbrž k jednotě. Taková činnost je neslučitelná se sobectvím. Sobectví bylo nezbytné, dokud jsme žili v temnotě a neznali smysl života. Ale časem se stává zlem, překážkou v rozvoji naší božské podstaty. Z toho vyplývá, že naše činnost musí být nezištná, bez sobectví a bez náklonnosti k jejím plodům. Tato nezištnost je vyžadována od člověka, který se chce osvobodit, spálit svoji Karmu ne jako požadavek morálky, ale jako nevyhnutelnou a dokázanou nezbytnost.

Jak spojit sebezapření a nepřítomnost tužeb s činností, nezbytnou pro růst? K dosažení cíle vedou dvě cesty, dvě dráhy. Je to dráha Moudrosti pro menšinu a dráha Náboženského cítění pro všechny ostatní. Na první dráze dosahuje mudrc sebezapření tím, že ničí své sobectví hlubokým proniknutím do smyslu života. Na druhé dráze je dosaženo sebezapření díky lásce k ztělesněnému Ideálu, ve kterém se už projevila celá krása božské přirozenosti Boha-člověka. Obě cesty vedou k cíli. Sebeobětavá činnost bez myšlenky na sebe vyvolává vnitřní růst člověka, nezištnost očišťuje srdce. Tímto způsobem se uskutečňují dvojí podmínky spravedlivého života – činnost a absence tužeb, které se zdály být neslučitelné. Nezištná činnost, nahrazující naše osobní zájmy obecnými, nás postupně přivede ke ztotožnění svého Já se všemi a k osvobození.

Velikou pomocí na jedné i druhé cestě je správné pochopení zákona Karmy. Ten, kdo zná zákon, nehovoří o dobrém či zlém osudu, ten ví, že Karma představuje Boží vůli v činnosti a že proto není třeba se jí vyhýbat a bát. Jestliže nás Karma nutí zakoušet utrpení a bolest, nebude toto utrpení tížit člověka, který chápe její ušlechtilý smysl. Naopak, přijme ji klidně a trpělivě, protože ví, že se uskutečňuje zákon spravedlnosti, který vyžaduje, aby bylo splaceno i nejmenší zlo, které způsobil tomu nejnepatrnějšímu tvoru. A ví, že ani jedno z jeho dobrých úsilí nepřijde nazmar. Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název Karma-Joga od Karma-činnost a Joga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po dráze Moudrosti nebo po dráze Náboženského cítění. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi. Uklidňuje a upevňuje našeho Ducha, odstraňuje nejmučivější ze všech starostí – myšlenku na sebe. Pouze ve zklidněném duchu se otevírá pravda. Odráží se v jeho hloubce, jako se nebesa odráží ve světlých vodách tichého horského jezera.

Karma a život posmrtný. Lidský život je doba a škola neustálého učení se, kdy duch zkušenostmi se obohacuje a polepšuje, vždy něco získává, překonává, nad něčím v sobě vítězí. Každá bytost je magneticky přitahována ke stejnému vývojovému druhu, který je jí vlastní. Ve hmotném světě západní civilizace většina lidí přijala ideu filozofů materialistů, že smrt je konečným bodem všech našich problémů. Jiní zase uvěřili, že budou mít v posmrtných oblastech nějakou výhodu proto, že chodili do kostelů. Avšak po odložení těla jsme poučeni, že jsme nerozlučně svázáni se svými vlastními výtvory, s myšlenkami. Každý se dostává do takových poměrů, kterým na zemi věřil. Čím je člověk jasnější mysli, tím víc odpovídá za své činy, třeba myšlené, za své city, třeba neprojevené. Svými výtvory tká si každý osvobozující křídla nebo otrocké řetězy. Naše vztahy z minulosti žijí dále, pouta sympatie a antipatie nás stále poutají ke vtěleným i nevtěleným bytostem, nikdo nemůže postoupit výš, dokud nezaplatí dluhy své minulosti. Ježíš řekl: Povedu tě z vězení do vězení, dokud nezaplatíš dluhy do posledního halíře. Což značí cestu z vtělení do vtělení za účelem placení karmy.

Jestliže je tma rámcem světla, pak je i snadněji pochopitelné, že oblast pekla je duševní oblastí utrpení a nesouladu, disharmonie s Řádem a pak je i zcela přijatelná jako čistírna ducha, který se vyvíjí od zdola vzhůru. Utrpení povstávající ze zla je hybnou pákou pokroku. Proto je nutno na Zemi oživovat lásku a světlo v temnotách připoutání ke hmotě, stejně jako se při nemoci bere lék na uzdravení. Záchrana a spasení je důležité pro ty, kteří si přejí se spasit. Pod náporem zkoušek, které bolest vrývá do nitra, se duše taví a uklidňuje, aby přijala odpovědnost za svůj osud, který si sama vytváří. Po pošetilostech, nedodržování Řádu a vzpouře se duch vrací k výčitkám svědomí, pokání a pokoře. Uklidňuje se a je-li pozemek připraven, znovu se osévá.

Zákon neomylné spravedlnosti je pro všechny stejný, proto naše svědomí zrcadlí světlo nebo tmu našich osobních výtvorů. Světlo jasní náš zrak, ukazuje cestu, stín nás oslepuje, poutá nás do vězení našich omylů. Každý na Zemi stojí mezi světlem nejvyšších tužeb a mlhou osudových omylů. Mnoho duší, které ustrnuly v nekázni a vzpouře, ubíjí sebe sama a směřuje tam, kde práskají pekelné důtky. Peklo je pro duši, která si ho vytvořila tím, čím je kovadlina pro surové železo, kde se kuje a dostává vhodný tvar. Jsme duše, pro které je znovu vtělení čili reinkarnace přízní a milostí Stvořitele, kterou máme využít k vyrovnání dluhů. Osvobozujeme se novými činy lásky a dobra. Nové vtělení jsou dveře z temnot, které jsme si sami stvořili. Když zvítězím nad sebou samým, pozvednu se a mohu pak podat ruce těm, kteří jsou dosud ve tmě a neštěstí.

Láska je Boží síla, kterou často mrzačíme. Tuto sílu dostáváme prostou a čistou od Pána, avšak my z ní činíme nenávist, zradu, krutost a tím se zaplétáme do trnových bludišť tmy. Jako nemocný potřebuje léku, stejně i my musíme obdržet duchovní očistu, abychom byli připraveni k životu ve vyšších sférách. Síly nebes starají se i o peklo, které slouží k tomu, aby kontrolovalo práci a vývoj na Zemi. Proč je někdy smrt těžká? Protože duchovní a fyzická muka očišťují podvědomí. Jediný způsob, jak přetrpět muka, je povznést se nad ně, přenést těžiště mysli z tratícího se těla na ducha; dochází k tomu i automaticky, zejména u dřívějších generací a věřících. Bolestí a nemocí se stává člověk duchovnější, moudřejší, dítě zralejší. Duchové, kteří plní v těle své povinnosti a úkoly, obdrží schopnost paměti, kontinuitu vědomí ihned, jakmile opustí tělo. Vědomě vcházejí do kruhu bratří a sester, kteří na ně čekají v duchovnu a pokračují v ušlechtilé práci a učení. Neklidné vědomí hříšníků je však jako pouto, které stále váže ducha ke hmotnému. Je to pouto dluhů a vin, je to kus stínu, jež tlumí vědomí a zakrývá rozhled. Mysl očištěná od kalu a zklidněná mírem v duši, bude jako zrcadlo odrážet slunce. Mír je nikoli projevem nečinnosti, ale plodem rovnováhy mezi důvěrou v moc Boží a důvěrou v sebe sama ve službě dobra a jeho vítězství.

Na věčnosti není nic skrytého, aby se jednou neobjevilo. Každé bídáctví, každé zlo se někdy odkryje a člověk za něj musí zaplatit buď utrpením či duchovní prací pro jiné. Každý člověk si buduje peklo, které se stává jeho vězením dle svých vlastních hříchů. Oblasti pekla jsou přeplněny utrpením, které si sami vytváříme svou nevědomostí a zatvrzelostí v nevědomosti zůstávat. Přitahujeme si k sobě a máme kolem sebe, jak v těle, tak po odložení těla takové čerty, jaké si přejeme, shodné s tvarem a kvalitou vibrací našeho nitra. Zde je i klíč k řešení záhad posedlostí: duchovně nemocní se nejprve trápí sami a pak jsou trápeni bytostmi stejně pomatených myslí. Stojíme ještě daleko od schopnosti poznat celou Pravdu, a proto je třeba osvobozovat lidi od citů, které porušují rovnováhu jejich vnitřního života.

Lenost, sobectví, krutost, zločin, to vše posiluje tmu proti světlu, peklo proti nebesům. Podobně i strach, smutek či hrůza, což jsou negativní city, i projevy sobectví a nedostatku důvěry v pomoc boží Prozřetelnosti a odevzdanosti do vůle boží. Musíme si neustále uvědomovat, že vše, co se nám stane, si zasloužíme, a proto to máme snášet trpělivě a pokorně. Myšlenka je tvůrčí síla, její rychlost je větší než rychlost světla. Každá myšlenka ať vyslovená nebo nevyslovená má sílu, která opakováním roste, opíše kruh a vrací se ke svému tvůrci jako bumerang. Tak jak někoho myšlenkami či představami napadáme, tak budeme sami napadáni. Proto za nesnáze a utrpení nemáme činit zodpovědným nikoho kromě sebe sama. Nečisté, zlobné, podrážděné, úzkostlivé či nenávistné myšlenky působí jako jed na náš nehmotný energetický organizmus a zahušťují v nás útvary, které působí jako zárodky nemocí a neduhů. Z toho poznání následuje nutnost, abychom si vybudovali co nejušlechtilejší ideály a nejčistší úmysly, protože stejné přitahuje stejné.

Zůstáváme-li pod vlivem energie zla a tuto kvalitu energie vysíláme zevnitř ven, vrací se k našemu duchu zmohutnělá o prvky stejné kvality, které přitáhla k sobě. Tímto způsobem zesilují mříže vězení, ve kterém nerozumně zůstáváme. Ke hlasům a obrazům našich myšlenek se přidávají hlasy a našeptávání bytostí shodných s naším charakterem, vnucují nám přeludy a ničí naše jemnější city. Naše myšlenky a povahové vlastnosti přežívají naše tělo. Osvobozují nás, jsou-li dobré a poutají nás, jsou-li zlé. Dobro je vyzařování energie světla, zlo je hromadění energie temna. Každá mysl je pramen tvůrčí energie, neboť myšlenka a představa tvoří. A je to jen náš problém, zda to víme či nevíme, zda se chceme učit či chodit ve tmě. Neznalost zákonů neomlouvá, to platí stejně na zemi jako ve vesmíru. Dobré a ušlechtilé myšlenky, city a činy mají sílu rozpouštět naše budoucí utrpení. Pochopení zákona a míra pokory, s jakou snášíme utrpení, zcela jistě ovlivní jeho délku a intenzitu. Pochopíme-li zákon, zcela jistě změníme své chování, myšlenky a city, tím změníme i svůj charakter a tím i svůj osud. Přestaneme vršit své dluhy, budeme je už jen splácet, aniž by narůstaly.

I nynější karmické prožívání těžkostí si můžeme částečně ulehčit odevzdáním se do vůle Boží, snahou o pochopení, co nám mají naše nesnáze říci, jaké poučení pro nás skrývají. Pak i současně prožívaná karma může lehčeji odeznít. Karmické účty mají nejen jednotlivé bytosti, ale celé rody, národy, rasy, říše. Nikdo nepřijde k úhoně, aniž by si to zasloužil. I hromadná úmrtí při katastrofách nejsou náhodná a nikdo se do nich nedostane omylem ani náhodou. Všechny hodnoty života patří Stvořiteli a člověk užívá pouze to, co má zapůjčeno. Všechno hmotné a mentální bohatství náleží Bohu, čas i prostor, tvar, láska a hodnosti všeho druhu, to vše náleží Bohu a člověku patří prozatímně jen na dobu pozemského vtělení, aby toho všeho užil ke svému zdokonalení a pomoci druhým, aby získal zkušenosti, osvojil si věčné dobro, souhrnem obsažené v Lásce a Moudrosti. Jimi pak bude v daleké budoucnosti vyzařovat Boží slávu a pomáhat méně vyvinutým bytostem v řetězu života. Pojem naprostého vlastnictví není tedy nic než iluze, Mája.

Dobro je pokrok a štěstí, bezpečnost a spravedlnost pro všechny naše bližní. Pro všechny musíme umět obětovat své pohodlí, umět si něco odříci, protože víme, že když jednáme v souladu s Řádem, jsme jím podporováni v oblasti nepomíjejících hodnot. Zlo je představováno naším sklonem přát domnělé dobro pouze sobě, je to sklon, který se projevuje jako sobectví, pýcha, ješitnost a hloupost, což znamená zastavení se na nízkém stupni vývoje ducha. Je to odtržení od božího řádu, podlehnutí iluzi zevního světa, sebezbožnění, kdy se člověk sám uctívá nevěda, že Bůh je dárcem všeho a tedy hoden naší lásky a úcty. Vše zakouší vývoj, bez kterého by nebylo pokroku. Obě pohlaví se střídají a ženská duše bere na sebe mužské tělo a naopak, podle toho, jak nutně potřebuje doplnit svou povahu a schopnosti opačným pólem, či v jakém karmickém vztahu se má k někomu s ním spjatému narodit. Kdo se stává odpovědným za pád druhého, ten zakouší v sobě samém zvětšení svých vlastních hříchů.

Když naše bolest nerodí nové bolesti a náš žal nevyvolává žaly u našich spolubližních, tehdy se naše dluhy nacházejí na cestě vyrovnání. Naše duše obdrží nekonečnou Moudrost, prochází dlouhou cestou prvotních nauk a než obdrží nekonečnou Lásku, musí procházet dlouhými chodníky milosrdenství a zbožnosti. Čím výše se duše pozvedá k výšinám života, tím více odkládá lidské konvence učíc se, že Prozřetelnost je světlo a láska ke všem. Každý, kdo vysílá světlo druhým, dostává tolik, kolik potřebuje. Existuje nekonečná stupnice různých duchovních sfér či světel a na každém stupni vývoje lze snést přiměřené světlo. Vždy jsou člověku hledajícímu Pravdu dáváni takoví učitelé, kteří ho vyvedou na bezprostředně následující stupínek, přičemž zase oni přijímají světlo od svých vůdců a učitelů. To je hierarchie sférického zřízení, řízené Prozřetelností Jediného a Nejvyššího.

Karma lidstva. V naší době by se určité věci nestaly, kdyby se určité věci nestaly v kultuře egyptsko-chaldejské. Lidské duše působící dnes, byly vtělené i v době chaldejsko-egyptské a přijaly tam určité zážitky, bez nichž by nemohly konat to, co konají dnes. V jistém smyslu se postup různých kultur odehrává v koloběhu, cyklicky, proto v jistém smyslu dnešní kulturní období je opakováním kultury egyptsko-chaldejské. V každé kultuře museli jedinci mnohé prožívat, aby mohl vzejít příspěvek z celého národního vývoje, a posléze výsledky jednotlivých kultur jsou postupně vtělovány do celého vývoje lidstva. Máme též karmické účinky přesahující zemské bytí, jako je karma světa, sluneční soustavy atd. Různé karmické proudy se prolínají a pochopit život lze, když vystihneme spolupůsobení nejrůznějších karmických proudů. Osobní karma je spojena s karmou národa a lidstva. Náhoda není ani v tom, ve které oblasti života jsme zkoušeni, jakou profesi vykonáváme, kde žijeme, v rodině často splácíme své největší dluhy; také nejsme náhodou ve vztazích sousedských, kolegiálních i školních. Na co myslíme, tím žijeme, neboť to vytváříme.

Nejčastěji se karmické vztahy nachází v rodině, proto právě rodinné vztahy jsou nejčastěji těmi nejsložitějšími a nejtěžšími a ve většině případů se z nich ani nedá utéci, leda až při naplnění karmy. To jsou většinou případy týrání a násilí v rodině; co jsme kdysi třeba jako tvrdý muž činili své ženě a dětem, či starým rodičům, to se nám vrátí, když jsme ženou, dítětem, seniorem, abychom pochopili, ponaučili se a odpustili sobě i druhým. Ale pozor, většinou, ale ne vždy tomu tak je a my nikoho nesmíme soudit, to není naše role. Našim úkolem na Zemi je milovat a ne soudit. Všichni zde na Zemi něco dlužíme, jinak bychom zde už nebyli; dlužíme téměř vždy našim dětem. Dlouhodobě týraný chlapec, jemuž rodiče dávali připínáčky do bot, bili ho a nedávali mu jíst, neměl vůbec takovou karmu, věci se dějí i poprvé, bez souvislosti s naší minulostí, avšak tam pak zasahuje Prozřetelnost a vyrovnává to většinou ještě zaživa a vždy po smrti, proto ten hoch je dnes již v jiném prostředí a má na svém kontě dva miliony korun. Podobně utrpení, jaké zažívala Natálka, nebylo její karmou, a proto dostalo se jí a její rodině ze všech stran pomoci a co nebude vyrovnáno v tomto životě, osud vyrovná v příštím vtělení.

Kromě osob, kterým z minulých životů dlužíme, jsou v rodině i osoby, které nám přicházejí na pomoc. Člověk se narodí zpravidla do takových vztahů, jaké si v předchozích inkarnacích vytvořil. Je proto třeba žít co nejlépe i v těžkých podmínkách, nevracet zlé zlým, abychom si napříště zasloužili dobré lidi ve svém okolí, především rodiče. To je také umění života. Co nezvládneme a poničíme, do toho se musíme narodit, abychom vše napravili, abychom negativní energii změnili v pozitivní. Naše činy, myšlenky a city nás stále vrací do náruče těch, s nimiž jsme svázáni nějakým poutem. Jenom láskou můžeme smazat dluh, který jsme někdy vytvořili; nezvládneme-li to láskou a odpuštěním, točíme se stále v karmickém kole. Nemoci, tělesné postižení a další utrpení jsou vzájemnou karmou duše i rodu, do kterého se přišla narodit. Kam nás osud postaví, tam je naše karma, tam je třeba plnit své povinnosti, neubližovat si, pomáhat si, měnit zlé v dobré.

I zlo může být někdy dobrem, když působí jako návěští, že tudy cesta nevede. Hlavní je pochopit cestu vývoje a svůj úkol na cestě návratu. Rodíme se k sobě nejen pro vyrovnání dluhů, ale hlavně pro poznání. Zákon karmy udržuje vesmír v rovnováze a v řádu. Na tom, jak se ti daří dnes, můžeš vysledovat svou minulost. Jak se chováš nyní, takovou si připravuješ budoucnost. Víme již, že z karmického zatížení vedou dvě cesty, cesta utrpení a cesta duchovní práce. V harmonických vztazích jsme spokojení a šťastní, ty si ale vytváříme po generace my sami. Podíváme-li se na člověka, který nám ubližuje, jinýma očima a uvědomíme-li si svoji účast na jeho chování k nám, že jsme to byli kdysi sami, co jsme mu ublížili, otevře se nám zcela jiný pohled. Nový postoj nás vede k lítosti, pokoře a posléze i k lásce. Sympatie a antipatie jsou často nejasnými vzpomínkami na minulé životy. Upřímné odpuštění znamená i zproštění karmy. Odpuštění je silnější nežli pomsta, je to nejdůležitější cesta z bludného kruhu utrpení ven. Dříve si lidé navzájem odpouštěli vše zlé u příležitosti křtin, svateb a na smrtelné posteli a dobře činili, proto mnozí ani za život nepotřebovali lékaře. Láska nás vede k cíli, nenávist nás vrací zpět.

Podvědomí každého dítěte rozehrává programy uložené z minulosti. Vstupem do hmoty se otevřené vědomí pomalu uzavírá, a jakmile se probouzí k činnosti mozek, dítě postupně vše zapomíná. Čím víc se propadá do hmotného žití a ztotožňuje se s ním, ztrácí svou intuici a vědomí minulosti. S příchodem do školy se stává pánem rozum a intuice u většiny dětí bývá zahalena. Vývoj každé lidské bytosti lze dosáhnout pouze přes duchovní růst a ten je podmíněn láskou a pokorou. Dokud nezměníme myšlení a každému dítěti se nedostane péče, jakou potřebuje, nemůže být na Zemi odstraněna bída sociální ani duševně duchovní. Jaké budou nastávající generace, takový bude i národ.

Nejčastěji v nemoci a ve stáří dostáváme nabídku v cestě. Pokud již máme málo sil, pak nejlepším prostředkem, jak si pomoci, je obrátit se do svého nitra a tam s důvěrou prosit o pomoc. Podmínky života většinou nedokážeme změnit, ale žádá se od nás změna myšlení, změna citů a pocitů z negativních v pozitivní. Vše negativní se nám zase v negaci vrací a jen zhoršuje náš stav, naopak pozitivní a laskavé otevírá cestu k pomoci. Vyspělé duchovní bytosti slyší naše volání, na nás je být trpěliví a pokorní a učinit se lepšími. Prosit neustále v duchu, případně i v reálu, za odpuštění a umět vše odpouštět. Velmi pomáhá, když přejeme mír a klid i všem, koho máme rádi i těm, kteří nám ublížili. Duše, která odpustila sobě i druhým, je naplněna láskou a rozpouští všechny negace. Z jednoho zdroje pocházíme a do něj se zase navrátíme, jsme jedné podstaty, jsme součástí tvůrčího procesu, sice nepatrnou, přesto důležitou. Život je nástroj, kterým Bůh mění myšlenky ve zkušenost. Pokud je člověk příliš ponořen ve svém egu a spoléhá jen na sebe, ocitá se v izolaci. Hmotné tělo a hmotná úroveň se prosazuje tím více, čím více energie, tedy pozornosti naší mysli jí věnujeme, čím více na ní lpíme a čím méně tuto úroveň ovládáme. Vše souvisí se vším, vše je ve své podstatě v jednotě. Odlišuje nás pouze stupeň vývoje duchovní vyspělosti a tudíž porozumění sobě a světu; nacházíme se v různých etapách Cesty.