Cesta k sobě.

Vážení a milí zde příchozí, pro všechny z Vás kdo se v čase dostanete k těmto řádkům, chci se zde podělit o svou vlastní zkušenost, své osobní poznání a možná především pro sebe touto formou připomenout si a uvědomit shrnutím myšlenek a pocitů svůj posun třeba jen za poslední rok. Hned mi u toho napadá, cože to je vlastně za časový úsek – rok? Je to jedno z mnoha měřítek, která jsme si sami vytvořili a která jsou mnohdy tak velmi zavádějící, matoucí a svazující. Téma času by mohlo být na dlouhé úvahy a zřejmě nakonec musíme každý sám najít cestu k poznání, jak to s ním vlastně je, zda vůbec je nebo je jenom jedním z mnoha nástrojů mocných. Čas v mnoha způsobech vyjádření bývá spojován s označením „relativní“, což nejlépe vystihuje právě to, že každý ho můžeme vnímat jinak. Nakonec bychom se jistě všichni shodli na tom, že jediné srovnatelné měřítko je tady a teď. Právě tady a teď může každý z nás změnit svůj přístup, postoj, směr, změnit sebe. Já sama si každý den uvědomuji, jak moc jsem ráda, že jsem tam, kde jsem a nevrátila bych ani chviličku zpět. Každým prožitkem se těším na nová poznání a pochopení smyslu bytí zde na zemi. S každou jednou informací či pochopením dění kolem sebe děkuji všem světelným bytostem za jejich učení, vedení a ochranu. Já stejně jako většina z lidí žijících v dnešním civilizovaném světě jsem byla vychovávána ryze materialisticky a v přesně nastavených pravidlech. Máme nastavený řád a pravidla na vše – na výchovu, vzdělání, slušnost, máme nastavené materiální hodnoty a podle nich se poměřujeme. Většinou přijímáme vše kolem nás jako dané, jako bernou minci všeho a nenapadne nás možná ani zamyslet se nad tím, v čem jsou skutečné hodnoty. Poměřujeme se výší mzdy, množstvím aut a různých spotřebičů, velikostí bystu či domu, cenou oděvu a doplňků a zapomínáme zcela na hodnoty méně nápadné a přece penězi nevyčíslitelné. Mám tím na mysli skutečné lidské hodnoty každého z nás, které můžeme objevit v sobě i ostatních ve chvíli, kdy se nebudeme dívat očima, ale srdcem.

Doma i ve škole jsme slýchali, jak je dobré, že můžeme žít v dnešním civilizovaném světě, kdy mnoho práce zastanou stroje, život nám ulehčí všelijaké moderní vymoženosti, jak se vše změnilo ve prospěch života lidí oproti době před několika sty lety. Je to ale skutečně posun k lepšímu nebo to jen klam? Když se nad tím chviličku zamyslíte, možná dojdete k tomu, že to je jinak. Přes všechny výdobytky moderního světa si jsou lidé vzájemně mnohem vzdálenější, než jak tomu bylo před několika staletími. Vše, co nám má rádoby usnadnit život, má ve svém důsledku jediný cíl – zaměstnat nás natolik, abychom neměli čas sami na sebe. Kdybychom si totiž uměli udělat čas sami pro sebe, mohli bychom mít najednou prostor pro přemýšlení a mohlo by nás třeba napadnout, proč že to vše děláme, proč se honíme za penězi, proč si pořizujeme spoustu zbytečných věcí, které si mnohdy neumíme vůbec naplno užít a toto vše na úkor sebe sama. Velká většina hodnot našeho materiálního světa je velice pomíjivá, co má cenu dnes, nemusí ji mít zítra; vždy nám vymyslí něco nového, za čím se poženeme v domnění, že právě to nám přinese konečně ono opravdové vytoužené štěstí a klid. Jak klamný tento svět a jeho lákadla mi připadají dnes – štěstí, lásku, klid a mnohé další úžasné věci musíme každý objevit jen v sobě sama - tak velmi jednoduché to je. Já sama chci vědomě denně poznávat a objevovat v sobě vše skryté. Denně docházím k přesvědčení, že každý z nás jsme úžasné bytosti s netušenými možnostmi, které v sobě ovšem pod tlakem okolí potlačujeme či skrýváme.

Když jsem dříve četla věty o jednoduchosti života ve chvíli, kdy pochopíme jeho skutečný smysl, nebo o důležitosti přítomného okamžiku, nikoli minulosti či budoucnosti, rozum mi dával obratem tisíce argumentů proč těmto jednoduchým myšlenkám nedávat váhu. Kdyby to přece bylo tak jednoduché, tak proč se o tom neučíme ve škole a proč to dávno neuplatňujeme to ve svých životech? Dlouho mi trvalo, než jsem začala rozlišovat mezi tím, co mi vnucuje rozum a tím, jaký pocit vychází od srdce. Vycházela jsem z přesvědčení, že každý člověk jsme jednotná bytost, v níž se vše uvnitř odehrává v jednotě a v souladu s vyšším záměrem a dlouho jsem v dobré víře dávala velikou váhu argumentům rozumu. Jsem si jistá, že je to pro mne ještě mnoho práce, ale dnes již vím, že je možné naučit se

pozorovat své myšlenky a zároveň dát prostor svému vnitřnímu hlasu a srdci a tím mít možnost zcela jiného pohledu na svět kolem sebe.

Když jsem si začala všímat toho, čím se zabývám celý den, cože to vlastně dělám, proč to dělám a pro koho, uvědomila jsem si, že mnohé ze všech činností dělám jenom proto, že jsem přesvědčená o tom, že musím. Od samého probuzení až do chvíle, kdy opět znaveni uleháme k odpočinku, děláme mnoho různých věcí pro někoho druhého – pro děti, rodiče, známé, přátele - a mnohdy si ani neuvědomujeme proč. Musíme to vše skutečně dělat, nebo si jen myslíme, že nikdo jiný to nezvládne lépe a stále si něco dokazujeme? Nakonec bychom došli k závěru, že je to vše o našem egu a naší touze po jeho uspokojení. V čase jsem se dostala do bodu, kdy jsem se zamyslela nad vším, co denně dělám a proč nebo pro koho. Uvědomila jsem si, že stále jen přebírám na sebe starost o něco a zodpovědnost za druhé a zapomínám zcela na sebe. Měla jsem jasno v tom, že je čas pro povinnosti a čas pro zábavu – takto nás to učili. Já se postupem let dostala do fáze, kdy jsem skrze všechny povinnosti, které jsem si ovšem zcela dobrovolně přibírala, neměla najednou vůbec žádný čas pro sebe, pro zklidnění a uvolnění mysli, na skutečný odpočinek. Stále jsem si uvědomovala, že i při chvilkách zdánlivého klidu se mi v hlavě honí myšlenky na povinnosti různého druhu, na to, co vše ještě musím zvládnout, abych měla klidný spánek, co nutně musím další dny zařídit a dokonce jsem došla do fáze, kdy jsem myslela doma za děti, v práci za kolegy a zapomněla jsem myslet na sebe. Vnitřní hlas se sice ozýval a chtěl, abych na chvíli zastavila, já ovšem dlouho žila v přesvědčení, že musím nejdřív zvládnout vše kolem a pak si teprve mohu udělat chvíli pro sebe. Jak se nad tím vším pousmívám dnes, jak bláhově jsem žila a uvažovala, v jakém sebeklamu jsem se udržovala! Nemůže být přeci smyslem života a bytí zde obětovat se a otročit pro druhé, to přece nikomu z nás nemůže nic dát - snad jen chvilkový pocit uspokojení ega, které ovšem je nenasytné a chce stále víc a víc, čímž se pak dostáváme do začarovaného kruhu.

Došla jsem až do situace, kdy jsem byla přinucena zastavit se a hluboce se nad sebou zamyslet – zamyslet se především nad tím, jestli tohle co žiji skutečně chci, jestli mne k tomu někdo nutí nebo zda to mohu změnit. Dlouho jsem pak ještě obelhávala a sama sebe skutečně klamala tím, že ve stejném shonu žijí všichni kolem a že vlastně není ještě nejhůř. Tak dlouho jsem si toto nalhávala, až pro mne skutečně nejhůř v jisté podobě muselo přijít. Tehdy jsem byla na vše sama a musela sama za sebe se rozhodnout, co ve skutečnosti chci a jestli pro to něco udělám. Neváhala jsem dlouho, ale uskutečňování změn nebylo snadné a čekalo mne mnoho překážek, přesto nikdo jiný než já sama nemohl můj život změnit. Pomalinku jsem začala měnit svůj přístup k sobě, začala přehodnocovat všechny rádoby povinnosti a začala vytěsňovat ze svého života ty, které nebyly vůbec důležité. Dřívější představu, že musím změnit svět, jsem upravila a začala měnit sebe a věřte, není nic lepšího než jít právě touto cestou. Zpětně vidím, jak jsem měla omezený pohled na vše a nyní začínám chápat proč tomu tak bylo. Jak krásné je jít vlastní cestou, mít svůj názor a realizovat své představy. Jen to uvědomění, že to lze a že to mohu, chvíli trvalo J

Dnes vím, že nic se nestalo jen tak, vše mělo svůj důvod a mělo to tak být, každý máme svou cestu k poznání a je jen na nás, kdy se na ni vydáme. Není to vždy lehká cesta, je plná změn a mnohdy hodně zásadních, ale výsledek stojí zato – vnitřní spokojenost, pocit štěstí a lásky k sobě, všemu a všem, úsměv na tváři, to jsou pro mne dnes pravé hodnoty. Je potřeba si uvědomit, že nikdy na to nejsme sami, že máme stále kolem sebe mnohé ochránce a průvodce, máme své srdce a intuici, jen je třeba začít sama sobě naslouchat. Stačí otevřít oči a srdce a začít se dívat na svět jinak. Dnes vím, že to jde a je jen na každém z nás, kdy a jak se rozhodne. Sama v sobě cítím velikou vděčnost za vše, co mi denně přichází do cesty a děkuji všem světelným bytostem za jejich láskyplnou péči.

S Láskou v srdci Radka