Návštěva moravy.

Když jsem o víkendu přijela za Kájou vyslovil návrh, abychom navštívili konkatedrálu v Opavě. Uvítala jsem tento nápad, protože kostel se mi samotné líbí a vždy mne zajímá, jak na mne bude toto místo napojené na energii Jednoty působit a jak ho budu vnímat. V sobotu odpoledne jsme se tedy vypravili do Opavy. Byl průměrný zimní den, po sněhu ani památky a počasí, pokud se teplot týká, téměř jarní nicméně sluníčko se vytrvale schovávalo za mraky. Na ploše poblíž kostela bylo složené plastové kluziště a děti se zde proháněly na bruslích -  s ohledem na průběh zim v posledních letech zajímavá alternativa pro zimní radovánky.

Ještě před vstupem do kostela jsem cítila chlad a docela mne studily ruce. Když jsme vstoupili dovnitř přímo mne ohromilo, jak na mne prostor zapůsobil - označila bych to asi slovy "teplé ticho". Bylo zde velmi příjemné ticho na rozdíl od všeho dění a zvuků v prostoru venku a zároveň jsem cítila příjemný hřejivý pocit v uších. Oba nás zaujalo, že v kostele není vůbec nikdo, tedy na první pohled zde nebyl nikdo vidět. Prošli jsme mezi lavicemi a než jsme usedli na obvyklé místo, všimla jsem si otevřených dveří do boční kaple a poutače v uličce zvoucího ke zpovědi. Podle rozsvícené zpovědnice bylo tedy jasné, že je zde mimo nás ještě farář. Když jsem pak usedla na židli prohlížela jsem si chvíli oltář a pak zavřela oči a vnímala vše kolem sebe ostatními smysly. Uvědomila jsem si, že mi neustále přichází spousta myšlenek, honí se mi v hlavě vše o čem jsme s Kájou po cestě mluvili a mnoho dalšího. Chtěla jsem na chvíli úplně "vypnout", ale proud myšlenek nechtěl zastavit. Rušilo mne to  a i díky tomu jsem vnímala, že nejsem schopna vidět vše tak jasně jako jindy. Vnímala jsem jen mnoho různých rychle se měnících stínů, ve kterých jsem nerozpoznávala žádné obrazy. Začala jsem se vědomě soustředit na vnímání pocitů v těle a myšlenkám přestala dávat pozornost. Cítila jsem stále chlad v rukou a žádala o pocítění energie Jednoty. Po chvíli jsem pak již cítila teplo v dlaních a vnitřní klid. Viděla jsem před očima množství srdcí, téměř záplavu srdcí různých velikostí a cítila obrovskou lásku. Opět přišel i obraz krásných očí, laskavých, nádherných a velice skutečných. Pak bylo slyšet pohyb kohosi v kostele a podle zvuku bylo možno odhadnout, že kdosi odklízí či přesouvá onen stojací poutač z uličky opodál. Ten, kdo ho uklízel, se snažil o co největší klid, aby nás nerušil, přesto to nešlo nevnímat. Poté si zřejmě tento člověk sedl na židli kousek za námi. Byl to pravděpodobně onen duchovní, který při našem příchodu seděl ve zpovědnici. Ve chvíli, kdy usedl na židli opodál, vnímala jsem v sobě zvláštní pocit ohrožení a cítila jsem, že je mi nepříjemná přítomnost tohoto člověka. Právě v tuto chvíli jsem viděla obrazy různých "ksichtů" připomínající v mnohém lebky. Zvláštní bylo, že tento člověk nevydržel sedět s námi snad ani pár minut, po chvíli bylo slyšet, že se zvedá a odchází. Po nějakém čase se i Kája zvedl a já pak otevřela oči a v tu chvíli jsem cítila velmi silný chlad na zádech. Prošli jsme společně s Kájou kostel, udělal několik fotek a šli jsme pryč. Nemluvili jsme spolu o vnímání kostela hned, až později a oba jsme se shodli na tom, že jsme nevnímali onoho spolunávštěvníka pozitivně.

Radka

Výše uvedený text mi poslala, předala Radka již minulý týden. Z důvodů, že jsem se připravoval odpovědně na nově nabízenou službu jsem se nedostal ke zveřejnění a tak nyní toto napravuji. Sám však ještě něco málo k tomuto nyní doplním.

Skutečně jsem po několika týdnech zde odjel na moravu, navštívit rodiče a především vyřídit pár neodkladných věcí. Jel jsem vlakem a Radka za mnou následně přijela a zpátky jsme již jeli spolu. Měli jsme tedy pro sebe dva dny které jsme následně společně na moravě trávili a nechtěl jsem odjet aniž bych nenavštívil první napojené místo v Opavě.

Pravdou je, že každá návštěva tohoto místa na mne působila jinak a vždy to přineslo něco nového. Velmi pozorně se snažím sledovat jak tyhle moje návštěvy probíhají a zatím pokaždé když jsem toto místo navštívil a je jedno zda nyní s Radkou, nebo to bylo před časem s Mílou se některé věci opakují.

Pokud se někdo ve chvíli kdy do daného kostela vstoupíme nachází, pak po pár minutách kdy jsme účastni se dané osoby zvednou a odcházejí. Vždy tam nakonec jsme sami. Vyjímkou by mohla být naše poslední návštěva, kdy v kostele byl varhaník a hrál na varhany. Ten hrál po celou dobu co jsme tam byli a ve chvíli kdy jsme odešli hrát přestal.

Tentokráte se opravdu v kostele jakoby nikdo nenacházel až jak již Radka popsala onen pan farář, který zřejmě prováděl zpovědi.

Ve chvíli kdy jsem usedl abych se věnoval pročištění míst a vnímání věcí kolem jsem se ani já tentokráte nedokázal soustředit jak bych chtěl a navíc mi byla docela zima. Taková ta jiná vnitřní. Necítil jsem se vůbec dobře.

Pak jsem vnímal za sebou opravdu jak daný farář odklízí ceduli a potichu tam šramotí. Nechtěl jsem se otočit a přesto jsem vnímal jak nás sleduje a nebylo mi v tom moc dobře. Po chvíli to zřejmě nevydržel a odešel. Nebyla žádná celá hodina kdy by zřejmě končily zpovědi. Řekl bych, že on sám ve chvíli kdy jsme my do kostela vstoupili něco vnímal a jednoduše to nevydržel a odešel. Neříkám, že tomu tak muselo být, jen to byla první myšlenka, která mne napadla a osobně si myslím, že tak nějak to bylo, protože nakonec z nějakých důvodů vždy všichni odejdou.

Když jseme v kostele skončili, zašli jsme si na kávu, chvíli mlčeli, věnovali jsme se každý svým prožitkům a myšlenkám a pak jsem Radce vyprávěl jak jsme toto místo napojovali a jak jsme po čase byli přesvědčeni, že „ONI“ v dané chvíli je tím myšleno faráři v kostele z největší pravděpodobností vnímali, že se tam něco událo a že věci jsou jinak. Pár dnů po našem napojení totiž celý oltář byl zakryt obrovským plátěným obrazem na kterým byl Ježíš. Mohli jsme sice tehdy vznést oficiální dotaz proč tam visí a co to znamená. Neudělali jsme to, měli jsme nejen své vysvětlení, ale také potvrzení z hora.

Návštěva moravy byla pro mne velmi obohacující a byla pro mne inspirací a přínosem. Než přijela Radka mohl jsem se plně věnovat jen sobě samému což jsem také učinil a přišla mi velmi zajímavá myšlenka. Vlastně to nebyla myšlenka, jen opět vedení k tomu co mám udělat. Oč přesně jde zde nebudu v dané chvíli popisovat, probral jsem to však již s Radkou samotnou, nebo ji spíše o tom k čemu jsem nyní veden informoval a pokud mne v tom podpoří pak budu tento dlouhodobý „projekt“ realizovat.

Samozřejmě, že až přijde čas bude zde za tímto účelem založena samostatná rubrika a budete o všem informování. V dané chvíli spíše sbírám další podrobnější informace . Vnímám však, že vždy bude na čem pracovat abychom se jako jednotlivci a následně jako lidstvo posouvali dále. Léčili a uzdravovali nejen sami sebe, nýbrž také naši vlastní změnou působili na ty okolo nás a pozvedali tak následně celou naší planetu výše. Potřebuje to, než se tak však stane potřebujeme to především my sami. Bez změny našeho vědomí, našeho přístupu a našeho uzdravení nemůžeme změnit, uzdravit a povznést ani naši zem.

Přeji každému, aby začal dělat alespoň malé krůčky zpět k sobě sama, aby si našel čas na sebe sama, protože bez toho, abychom si uvědomili a změnili náš vlastní postoj k času se nezmění v našich životech nic.

S Láskou a v Lásce Kája

9.2.2016