Den otevřených dveří

 

Borotín jako takový měl za sebou již pár pročištění a Radka přišla s návrhem, zda bych se nechtěl účastnit procházky a navštívit zdejší základní školu, kde probíhal den otevřených dveří. Sdělila mi, že bych se tak mohl podívat jednak na školu samotnou, její novou přístavbu a seznámit se s energiemi, jak toto místo na mne v dané chvíli působí. Samozřejmě, že jsem souhlasil a tak jsme se vydali v jednom odpoledni navštívit zdejší základní školu. Vstoupili jsme do školy a po pár minutách se nás chtěl již někdo z přítomných učitelů ujat, ale to jsme s díky odmítli, že si věci prohlédneme sami a nepotřebujeme ani průvodce ani komentář. Osobně jsem nechtěl být „vyrušován“ a opravdu si vše v klidu projít. Navíc byla se mnou Radka, která školu velmi dobře znala a ze své pozice dokonce i celou novou přístavbu a tak jsem měl u sebe toho nejlepšího průvodce. V tichosti jsme nejprve prošli spodní patro a Radka mi občas odpověděla na nějakou mou otázku. V přízemí mají třídy obě děti, jak Matěj, tak Kuba, kteří oba tuhle školu navštěvují. Když jsme vstoupili do třídy Matěje, vnímal jsem něco zvláštního, ale nevěnoval jsem tomu ani já ani vlastně Radka nějakou zvláštní pozornost, jen jsme to oba komentovali slovy „vnímáš to?“.

Když jsme velmi pozorně prošli celé přízemí, nahlédli jsme také do kotelny, která se zde nachází. Toto místo jsem nemohl neprojít, protože mne zajímalo už jen z profesionálního hlediska. Kotelna je zde nově vybudována před několika lety a celý objekt je vytápěn tepelnými čerpadly. Diskutovali jsme na místě samém na chvíli o celém tomto provozu jak je mimořádně vhodný pro tento objekt, jen jsem nechápal, jak je možné, aby takovýto objekt byl takto moderně a nepochybně úsporně vytápěn (tedy z dnešních technicky dostupných možností nepochybně ano) a přesto škola jako taková, má stále původní stará velmi nevhodná okna. Radka se mi snažila vysvětlit, jak to v těchto objektech na malých vesnicích chodí a že mají a měli zájem vyměnit i okna jen se nenabízí žádná vhodná dotace, z které by se právě výměna oken dala realizovat. Osobně to považuji za docela zásadní věc, protože když mám tak „moderní“ vytápění, měl bych provést i další opatření k tomu, aby věci byly jinak. Bohužel náš celý systém přerozdělování a podpora malých obcí je postavena, jak je a tak si i Borotín bude muset ještě na onu výměnu zřejmě počkat.

Po té co jsme si prošli přízemí a onu krásnou kotelnu, stoupali jsme po schodech do patra a já se pozorně rozhlížel a vnímal to vše kolem sebe. Prošli jsme jednotlivé třídy a já se v jedné z nich zastavil, otočil se k Radce a zeptal se jí, zda to vnímá, zda to cítí. Řekla ano vnímám, že zde je to jinak, než dole. Několikráte jsme prošli všechny třídy a kabinety, které se v patře nacházejí a vnímali ten rozdíl, mezi tím co bylo dole a jak jsme to cítili zde nahoře. Na chvíli jsme se o tom všem bavili a u toho se několikráte navraceli do jednotlivých tříd v daném patře a hledali příčiny toho jak je možné, že zde je celý prostor jaksi čistším a lepším než tam dole. V jedné třídě jsem se ovšem pozastavil a sdělil jsem Radce, že tohle je zde v patře asi jediná třída, kde bych jako žák nechtěl sedět po celý den a učit se zde. Radka také vnímala, že tento prostor je jiným a ptala se čím to asi je, odpověď nebyla až tak složitá, bylo a je to prostorem samotným, kde půdorys dané třídy je k výšce stropu nevyhovující a člověk má pocit, že to zde na něj padá. Cítí se v tomto prostoru divně. To co bylo a je možné v tomto prostoru však vnímat a cítit je zcela něco jiného než jsme vnímali dole v přízemí. Když jsme si to celé velmi pozorně prošli, požádal jsem Radku, abychom se vrátili ještě zpět do přízemí, že bych si jej chtěl projít ještě jednou, po té co jsme se oba zde nahoře cítili daleko lépe. Procházeli jsme tedy znovu celé přízemí, kde se nachází i školní jídelna. Tam jsme si na chvíli sedli a vnímali, jak tento prostor na nás působí. Oba jsme se shodli na tom, že jídelna by mohla vypadat jinak a pobyt zde by se stal příjemnějším, pokud by se provedly malé úpravy. Malé obrázky na rozlehlých stěnách nepůsobily dobře a naopak celý ten prostor ještě zvětšovaly. Při tom by stačilo, aby se na stěnách objevily jen dva nebo tři vhodné velkoformátové obrazy a myslím si, že samy děti by byly schopné tyhle stěny pomalovat. Nepochybně by se energie daného prostoru změnily.

Radce jsem říkal, že asi tím nejméně příjemným prostorem celé školy je právě třída Matěje a požádal jsem ji, abychom se tam ještě vrátili, že mne zajímá, jak na mne bude působit nyní po tom, co jsme měli vlastně celou prohlídku školy za sebou. Souhlasila se mnou, že tento prostor na ní také nepůsobí dobře, a že se tam sama dobře ani necítí. Navštívili jsme tedy danou třídu ještě jednou. Postavil jsem se do jednoho ze zadních rohů dané třídy a nerušeně vše vnímal. Něco na mne působilo a to velmi nepříjemně, jen jsem nemohl přijít na to, co to je. V každém případě jsme se opět shodovali na tom, že to místo není „čisté“. Po chvíli nás po té vyrušil sám pan učitel dané třídy a chtěl s Radkou o něčem mluvit o samotě a tak si jí na chvíli odvedl ven. Já tam stál, díval se a vnímal. Oči mne vedly na jedno místo a pak mnou projel divný pocit. Věděl jsem, že něco je špatně, zahlédl jsem nějaký kufr. Byl starý, takový ten cestovní jak jsme znali z dob minulých a navíc jak to bývalo tehdy zvykem, byl stažený páskem. Koukal jsem z dálky na něj a nebylo mi v tom vůbec hezky. Něco na něm bylo nalepeno. Nějaký papír, a protože jsem to z místa, kde jsem stál, nepoznal, přicházel jsem k němu blíže. Čím více jsem se přibližoval, tím divnější jsem měl pocit: podíval jsem se na tu A4 která na něm byla nalepena a zamrazilo mne, když jsem rozpoznal co to je. V té chvíli jsem věděl, že to je ono. To byla ona věc, která mimo jiné celou tu hlavní negativní energii tvořila. Na tom kufru byl nalepen papír. Starý papír a na něm byl znak hákového kříže a symbol staré německé holubice. Zamrazilo mne a v té chvíli jsem si připadal, že jsem někde úplně jinde. Bohužel jsem nebyl, stále jsem se nacházel v oné třídě, kde tohle místo bylo energicky nejhorším místem celé školy a nebylo mi v tomto prostoru vůbec dobře. Odešel jsem zpět na místo, kde jsem původně stál a rozhlížel se dále a čekal na Radku, až se vrátí. Když se s učitelem vrátila, ještě na chvíli spolu diskutovali ve třídě a já čekal, až se na mne podívá, abych na ní kývl, že má jít ke mně. Po chvíli přišla a ptala se co se děje. Sdělil jsem jí, že už vím oč tu jde a z čeho ty pocity zde pramení. Ukázal jsem jí kufr a řekl, aby si jej šla prohlédnout.

 Její výraz ve tváři se změnil, když k tomu kufru přišla a přesně si nepamatuji, jak to řekla, ale nechtěla se zde déle zdržovat, že se tu necítí dobře. Učitel se stále nacházel ve třídě, seděl v jedné z lavic a něčemu se věnoval. Nedalo mi to a tak jsem se jen zeptal co je to za kufr a zda si myslí, že podobný znak je vhodné, aby se ve škole nacházel. Něco vysvětloval, že tohle bylo součástí nějaké hry, a že dětem vysvětlil, oč jde, ale že klidně ten kufr dá pryč a slíbil, že tam další den již nebude. Byl vstřícný a nepochybně si nejen neuvědomoval, jak to může působit, ale o energiích toho jistě moc nevěděl. Sám připustil, že neumí vnímat energie, ale je ochoten vyslechnout názor druhého a poučit se. Dokonce vstal a říkal, že nám ukáže, co v tom kufru je. Položil jej, rozepnul pásek, kterým byl kufr svázán a následně z kufru vytahoval věci, které v něm byly. 

Byl jsem „zděšen“, nevěděl jsem zda se mám smát a nebo brečet. V tom kufru byly samé staré nacistické věci od přilby počínaje přes nějaké granáty konče. Radka změnila ve tváři barvu, byla červená a říkala mi pojď pryč, je mi z toho horko po těle a není mi zde dobře. Odešli jsme.

Cestou domů jsme toho moc nenamluvili, sdělil jsem jí však, že jsem rád, že mne tam vzala, že mi to mnohé dalo.

Celé to pro nás oba byla nádherná ukázka toho, co dokážou energie a jak je možné je vnímat. Bohužel si stále neuvědomujeme, jak na nás působí a jak nás ovlivňují. Všichni se máme stále co učit.

Mohl jsem to celé nechat být a řídit se tak radami těch co jsou na jakési duchovní cestě a říkají, že ty co se ještě neprobudili, máme nechat být, že oni k tomu dojdou, že není potřeba měnit svět, že není potřeba se čistit, či čistit jiné prostory a podobně.

Ano, nechám být věci, které jdou mimo mne, nechám být ty, kteří nechtějí, nechám je spát klidně celý další jejich život. Nenechám však být ty, kteří svým chováním, jednáním a neznalostí ovlivňují druhé a už vůbec nenechám spát ty, kteří ovlivňují naše děti. Pokud mi podobné věci vstoupí do života a stanu se tak jejich součástí, nevstoupily mi do něj jen tak a náhody nejsou a tak vždy pokud to jen půjde, na tyto věci ve vší slušnosti upozorním, aby se mohli ti kolem nás zamyslet. Neříkám, že musí někdo kdokoliv můj pohled na věci přijat, ale mohu se svobodně vyjádřit a dát příležitost jiným, aby se zamysleli a dle svého pohledu a úsudku pak sami něco v sobě pozměnili.

S Radkou jsme se k tématu návštěvy školy samozřejmě doma vrátili. Říkala mi víš to je asi ten kufr, jak byl Matěj na výletě a nechtěl o tom mluvit, co se stalo, ale něco se tam stalo. Tehdy jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, bylo to na konci roku, kdy byli na výletě a Radka jej vyzvedávala pak na nádraží, jak to bylo domluveno. Vzpomínám si, jak říkala, že všechny děti byly po návratu na tom nádraží divné, nebyla v nich radost. Doma, když jsme se Matěje ptali, jak tam bylo, jen odsekl, byl nervózní a nechtěl o tom mluvit. Vrátili jsme se k tomu tehdy další den kdy a on to zopakoval, byl podrážděný a na Radku křičel, že se jej na to už nikdy nemá ptát. Když jsme se vrátili z prohlídky školy a večer se Radka zeptala Matěje na onen kufr a zda je to ten kufr, který měli na tom výletě, tak se scéna opakovala. Nechtěl o tom mluvit a řekl, že se o tom výletě už nechce bavit, ať se už neptáme. Co se tehdy na tom výletě stalo nevím, jedno je však jisté a tím je, že vše nebylo, jak mělo být. I o kufru ve třídě se vyjádřil, že se ho většina dětí bojí.

Matějovi jsem ale řekl, že kufr tam již další den nebude, že jej učitel dá pryč. Řekl jsem mu také, že mne zajímá, zda tohle učitel dodrží a že mi má říci, zda opravdu ten kufr odnesl. Druhý den mi sdělil, že tam opravdu nebyl. Opatrně jsme se jej ptali, jak to bylo tehdy s tím výletem, opět se nechtěl o tom bavit a jediné co řekl, že se mu tam nelíbilo. Ptali jsme se, zda se o tom následně bavili ve škole o celém tom výletě a on řekl, že ano, že se jich učitel ptal, zda se jim tam líbilo, a že řekli, že jo, byť se tam nelíbilo podle jeho slov nikomu, jen to nechtěli učiteli přiznat.

Co nám zde doma děti sdělí, bereme s rezervou, protože si dokážou velmi dobře vymýšlet a vyprávět své vlastní příběhy. Přesto se snažíme naslouchat pozorně, abychom jim lépe porozuměli a dokázali odfiltrovat jak to či ono vlastně nakonec bylo. Ptáme se jich a ptát se jich budeme a to nejen proto, že jsou naší součástí, ale také proto, že jednoho dne mají být oni na našich místech a budou to oni, kdo budou vést a vychovávat další nastupující generace. Snažíme se jim věci sdělovat tak, jak jsou, nevykládat jim lži a pohádky, protože pak jednoho dne budou sami postaveni před situaci, aby se zbavovali špatných návyků a vzorců, které jsme jim my jako dospělí a jako společnost naprosto vědomě předali a omlouvali jsme to tím, že jsou to děti a jsou malé. Nyní mám na mysli věci, jako jsou vánoce spojené s ježíškem, dárky a podobné nesmysly, které v nich naprosto vědomě pěstujeme a neomluvitelně lžeme. Nesmysly, jako je jakýsi svátek Haloweenu přenesený opět z ameriky, kde je vedeme k tomu, aby namalovali dýně se strašidelnými obličeji a podobně. Nastudujme si něco o těchto a jiných svátcích či zvycích a pak pokud jsme vědomí, přestaneme vést děti nesprávným směrem. Tohle by ale již bylo na jiné povídání a tak se zde v dané chvíli s vámi všemi rozloučím a popřeji každému jednomu z vás jen to nejlepší.

Dlouho jsem zvažoval kde tento článek zařadit, protože jeho název by klidně mohl být „energie místa“ a zařadit jsem jej mohl do jiné rubriky. Nakonec jej dávám zde do rubriky Borotín, protože mám zájem, aby nezapadl a aby se lidé zde začali více zajímat o energie kolem nás a to právě proto, že jak jistě víte, s Radkou máme společný projekt, pokud to takto mohu nazvat „ Borotín pod Shambhalou“.

Nepochybně se zde v této rubrice „Borotín pod Shambhalou“ budou objevovat další různé články a povídání. Chci na tomto místě upozornit, byť tak to bylo již na jiných místech na těchto stránkách sděleno, nic naprosto nic, co bude kdy zveřejněno, není a nebude žádným útokem vůči jakémukoliv jednotlivci či celku. Nemám potřebu také nikoho urážet ani se do nikoho nijak navážet. Vše je a bude vždy mým pohledem na věc a věci sděluji, protože mi nejsou jedno a dávám tím možnost mnohým, kteří jsou připraveni se zamyslet nad tím, co se

kolem nás děje a zda to nemůžu nějakým způsobem pozměnit. Pozměnit můžeme věci a tím také svět pokud pozměníme sami sebe.

Nejsem odpovědný za to, že někdo reaguje či bude reagovat negativně a taktéž nejsem odpovědný za to, že někdo se cítí mým sděleným ublížený. Jsem si vědom, že ne všichni budou souhlasit a stejně tak jsem si vědom, že je mnoho těch a to i z řad těch blízkých, kteří mne jak říkají - nemusí. Nezáleží mi na tom, nikomu jsem nic špatného neudělal, a pokud má někdo se mnou problém pak to je a bude jeho problém a měl by se zamyslet a zahledět do sebe sama.

S Láskou a v Lásce Kája

11.11.2016

 

Diskusní téma: Den otevřených dveří

kufor

Anton Jančiar 11.11.2016
U mna by bolo podstatné sa dozvedieť od Mateja, čo sa vtedy na výlete stalo. Len ten, kto vie, može pomocť. Napr. reiki sa dá poslať aj spatne, čiže do minulosti a tým sa zmiernia následky v prítomnosti. Neviem, či sa to dá urobiť aj s energiou modrobieleho plamena kvetu života. Ale niečo by sa podniknúť malo.

Re: kufor

Kája 13.11.2016
Článek měl a má poukazovat na to, co dokáže energie prostoru a že se s tím setkáváme všude a stále. Neustále se někde pohybujeme v nějakém prostoru a neustále jsme tak vystavováni právě energiím daného prostoru. Škola jako taková by měla být čistým prostorem, bohužel a dnes to víme, že tomu tak vlastně není a to v žádné škole, protože se touto energií prostoru nezabýváme. To že se zde zmínil v článku nějaký kufr, bylo opět jen o tom, abychom zde poukázali co vše a jak může vytvářet energií prostoru. Co se stalo na výletě není v dané chvíli podstatné a nikdy nebudu vyvíjet tlak ani na dítě, aby mi něco, cokoliv sdělilo, pokud samo nechce. Jakýkoliv tlak který budeme vytvářet pak způsobuje, jen další uzavření a zatvrzení v tom, že to nesdělím a namísto sblížení se s daným jedincem dochází k oddalování. Obě děti zde ví, že kdykoliv mohou s čímkoliv přijít a jsou jim dveře otevřené. Jsou a zůstanou to i nadále děti, ovšem snažíme se jim věci sdělovat tak, aby tomu ze své pozice a věku porozuměli. Nic před nimi neskrýváme a hovory o energiích, andělích, Shambhale a dalších věcech nejsou zde doma tabů. Odprostěte se na chvíli do svého vlastního Já a buďte neosobní, nechte věci jen tak kolem sebe plynout a sledujte co je Reiki a co Shabhala. Přijde vám informace, pochopíte, procítíte a uvědomíte si jaký je rozdíl mezi energií Reiki a Shambhalou. Každá patří jedné straně, která které snad nemusím sdělovat. Máte možnost na nějaký čas jednu či druhou opustit a nepochybuji že zaznamenáte ve svém životě další změny.
S Láskou a v Lásce Kája

Přidat nový příspěvek