Zrození Vesmíru

Naslouchej, ó člověče, hlasu moudrosti,
naslouchej hlasu Thotha, Atlanťana. Volně
dnes dávám ti svou moudrost, z času
a prostoru tohoto cyklu; mistr mystérií, Slunce
rána, Thoth, učitel lidí, je ze VŠEHO.

 
Kdysi dávno, ve svém dětství, ležel jsem
pod hvězdami na dávno pochované Atlantidě,
snívajíc o mystériích daleko nad lidmi. Potom
v mém srdci vyrostla tužba ohromná,
podmanit si cestu, která vedla ke hvězdám.
Rok co rok jsem hledal moudrost, hledajíc
nové poznání, následujíc cestu, až nakonec má
Duše, v obrovské námaze vymanila se
ze svého otroctví a odrazila se pryč. Svobodný
byl jsem od otroctví lidí země. Svobodný
od těla, mihl jsem se tmou. Konečně se mi odemknul hvězdný prostor. Svobodný byl jsem
od otroctví tmy. Teď až na konci vesmíruhledal jsem moudrost, daleko nad poznáním
ohraničeného člověka.

 
Hluboko do vesmíru, má Duše cestovala volně do kruhu světla nekonečna.
Neznámé, nad poznáním, byli některé z planet, ohromné a gigantické, nad sny lidí. Přece
jen našel jsem Zákon, v celé jeho kráse, pracující skrze ně i mezi nimi, stejně jako tu mezi
lidmi.

 
Blýskla se vpřed má duše přes krásu nekonečna, dalece přes vesmír, letěl jsem
se svými myšlenkami.

 
Odpočíval jsem tam na planetě krásy. Tóny harmonie naplňovali všechen vzduch.
Byli tam formy, pohybující se podle Pořádku, ohromné a vznešené jako hvězdy v noci;
nastoupené v harmonii, seřazené v rovnováze, symboly Kosmu, jako podle Zákona.

 
Mnoho hvězd jsem potkal na své cestě, mnoho ras člověka na jejich světech;
některé sahali vysoko jako hvězdy rána, některé padali dolů do černoty noci. Každý
a všechny z nich se prodírali nahoru dosahujíce výšiny, zkoumajíc hloubky, pohybujíc se
v časech, v říších jasu, prožívajíc temnotu, dosahujíc Světlo.

 
Věz, ó člověče, to Světlo je tvé dědictví. Věz, že temnota je jen závojem. Zapečetěn
je v tvém srdci věčný jas, čekající na moment vydobytí svobody, čekající na roztrhnutí
závoje tmy.

 
Našel jsem některých, kteří si vydobyli éter. Svobodní od prostoru, i když stále byli
lidmi. Použijíc sílu, která je základem VŠECH věcí, daleko ve vesmíru stvořili planetu,
vytyčili ji silou, která VŠÍM protéká; zrážejíc a splývajíc éter do forem, které rostli, jak oni
chtěli. Převyšujíc vědu, oni, ze všech ras, mocní v moudrosti, synové hvězd.

 
Na dlouhý čas jsem se zastavil, dívajíc se na jejich moudrost. Viděl jsem je tvořit
z vnějšího éteru města gigantické, z růže a zlata. Tvořili dále z prvotního elementu,
základu vší hmoty, éter odlétal do daleka.

 
Daleko v minulosti, podrobili si oni éter, osvobodivše se od otroctví lopoty; jen
zformují ve své mysli obraz a bleskurychle vytvořený, vyroste.

 
Potom dále má duše uháněla Kosmem, vždy uzřela, nové věci a staré; učí se, že
člověk je skutečně zrozený ve vesmíru, Slunce Slunce, dítě hvězd.

 
Věz, ó člověče, jakoukoliv formu obýváš, jistě je v jednotě s hvězdami. Tvoje těla
nejsou nic než planety obíhající kolem svých centrálních sluncí. Když získáte světlo vší
moudrosti, svobodně vy budete zářit v éteru – jedno ze Sluncí, které osvětluje vnější
temnotu – jeden z narozených ve vesmíru, vyrostlých do Světla.

 
Tak jako hvězdy v čase ztratí svou zář, světlo od nich procházející do velkého
zdroje, tak, ó člověče, tvá duše plyne vpřed, nechávaje za sebou temnotu noci.

 
Vytvořená dále prvotním éterem, naplněna září, která teče ze zdroje, ohraničena
éterem splynutým kolem, přece vždy plane, až dokud není nakonec svobodná. Vyzdvihni
svůj plamen z temnoty, odleť noci a budeš svobodný.

 
Cestoval jsem časoprostorem, poznajíc, že moje duše byla konečně osvobozena,
poznajíc, že teď by jsem mohl sledovat moudrost. Až nakonec, prošel jsem na pláň,
ukrytou před poznáním, neznámou moudrosti, rozšířenou nade vše, co známe. Teď,
ó člověče, když jsem měl toto poznání, šťastna rostla má duše, protože teď jsem byl
svobodný. Naslouchej, ty zrozen ve vesmíru, naslouchej mé moudrosti: nevíš, že ty též
budeš svobodný.

 
Naslouchej opět, ó člověče, mé moudrosti, ono slyšení, ty též smíš žít a být
svobodný. Ne ze země si ty, pozemský, ale dítě Nekonečného Kosmického Světla.

 
Teď, tobě dávám poznání, svobodu vstoupit na cestu, kterou jsem kráčel, ukazujíc ti
pravdivě, jak svým snažením, kráčel jsem cestou, která vede ke hvězdám.

 
Naslouchej, ó člověče, a poznej existenci svého otroctví, poznej, jak se sám
osvobodit z osidel. Mimo temnoty povstaneš nahoru, v jednotě se Světlem a v jednotě
s hvězdami. Následuj vždy cestu moudrosti. Jen takto můžeš povstat zdola. Vždy osud
člověka vede ho vpřed do Zatáček Nekonečného CELKU.

 
Poznej, ó člověče, že celý vesmír je uspořádán. Jen Pořádkem si v Jednotě se VŠÍM.
Pořádek a rovnováha jsou Zákonem Vesmíru. Následuj ho a budeš v Jednotě se VŠÍM.

 
Ten, kdo by následoval cestu moudrosti, otevřený musí být Květu Života, rozšiřujíc
své vědomí z temnoty, plynouce časem a prostorem v CELKU.

 
Hluboko v tichu, nejprve se musíš zdržovat až do doby, dokud se neosvobodíš
od žádostivosti, svobodný od dychtivosti mluvit v tichu. Přemoci tichem otroctví slov.
Zdržovat se jídla až do vítězství nad žádostivostí po jídle, která je otroctvem duše.

 
Potom si lehni ve tmě. Zavři ty oči před loučemi Světla.
 
Soustřeďuj svou sílu duše na místo svého vědomí, střes z ní pouta tmy. Umísti
v místě své mysli obraz tebou toužený, vyobraz místo, které toužíš vidět. Vibruj tam a spět
svou silou. Uvolni duši z její tmy. Prudce ty musíš třást celou svou silou, až dokud
nakonec tvá duše nebude svobodná.

 
Mocný nad slovy je oheň Kosmu, visící nad pláněmi, neznámý lidem; mocný
a rovnovážný, pohybující se podle Pořádku, hudba souladů, daleko nad člověkem. Mluvící
hudbou, zpívající barvami, oheň počátku Věčnosti VŠEHO.

 
Jste jiskrou plamene, ó děti mé, hoříte barvou a žijete hudbou. Poslouchejte hlas
a budete svobodní. Vědomí svobodné jest sloučené s Kosmem, v Jednotě s Pořádkem
a Zákonem VŠEHO.

 
Nedověděl si se, člověče, že navzdory temnotě, Světlo poplane dále, symbol
VŠEHO.

 
Modli se tuto modlitbu za dospívání moudrosti. Modli se za příchod Světla
do CELKU. „Mocný Duch Světla, které září Kosmem, přitáhni můj plamen blíž
v harmonii k tobě. Pozdvihni můj oheň ven z temnoty, magnet ohně, který je v Jednotě
se VŠÍM. Pozdvihni mou duši, ty mocný a silný. Dítě Světla, neodvracej se. Přitáhni mě
silou, aby jsem se rozpustil v tvém ohnisku; v Jednotě se všemi věcmi a všechny věci
v Jednom, v ohni námahy života a v Jednotě s Rozumem.“

 
Když osvobodíš svou duši z otroctví, věz, že pro tebe temnota bude mrtvá. Vždy
přes vesmír můžeš hledat moudrost, neohraničený okovy kovanými v těle.

Vpřed a nahoru do rána, svobodně se blýskni, ó Duše, do říš Světla. Pohybuj se
v Řádu, pohybuj se v Harmonii, svobodně se budeš pohybovat s Dětmi Světla.

 
Hledej a poznej můj Klíč Moudrosti. Takhle, ó člověče, budeš určitě svobodný.
Smaragdové desky Thotha Atlanťana, překlad a interpretace: Doreal, DOSLOVNÍ PŘEKLAD
A INTERPRETACE JEDNOHO Z NEJSTAROBYLEJŠÍCH A NEJTAJNĚJŠÍCH VELKOLEPÝCH DĚL STARODÁVNÉ MOUDROSTI
Zdroj: http://www.chapeltibet.cnchost.com/ct/Tablet4.html © 2008 www.cez-okno.eu Překlad ze slovenštiny: Ptah Korektury: PH